2. Kapitola

2. listopadu 2013 v 15:35 | you-kNow-Who |  Poslední rána
Užívejte si již dávno napsaných slov. Možná dlouho nic nebude.

2. Kapitola

Místo sladkého probuzení sebou trhnul. Nesnášel tohle buzení. A podle toho, jak někdo netrpělivě držel zvonek, usoudil, že to musí být něco důležitého. Moc nechápal. Tak, jak byl, pouze v trenýrkách, seběhl schody, aby mohl dotyčnému otevřít.

"Mami?!" vyjukaně zůstane zírat. "Co tady děláš?!" červené auto stojí na jeho neodhrabaném dvorku a vypadá lehce vtipně v množství sněhu, do kterého se zabořilo.

"Člověk by si myslel, že svoji matku uvidíš rád, ale je to s tebou stejné jako v každém druhém podřadném filmu… Mohu dál nebo mě chceš nechat zmrznout? Zase ses pral? Ještě tě to nepřešlo?" podotkne, když kolem něj prochází dovnitř. Jakub si ještě stačí všimnout pohybu vedle v autě a jeho následné nastartování. Na zamávání nereaguje, zamračeně se vydá za matkou do tepla vlastního domu.

"Co tady vlastně děláš? Normálně se hlásíš, když chceš přijet…"

"Dovol mi, abych ti oznámila, že jsem tvoje matka a mohu snad svého syna vidět kdy chci, ne?"

"Mami… už jsme o tom přece mluvili. Není mi pět."

"Já vím, ale stejně… no dobrá… nepohodli jsme se trochu s otcem, tak jsem si zabalila nejnutnější věci a vyrazila za svým synem, podívat se, jak si žije v téhle dědině. A to, že bys tady někoho měl? No a? Tak bys mne s ním rovnou seznámil ne?" uculí se, i když je jí jasné, že by jí Jakub spíš poslal do určitých temných míst, než aby jí musel představovat někoho ze svých jednorázových přátel. "Nezměnil ses. Budeš snídat? Něco ti udělám, abys ze sebe zatím mohl udělat člověka. Jo a… příjezdová cesta by chtěla asi prohrábnout, máš tam trochu napadáno."

"Jsem si toho vědom, mami, sněží tady každou noc. Jsme v horách ne ve městě." Raději nechá matku o samotě v kuchyni, aby se mohl osprchovat a trochu zkulturnit.


"Měli bychom ti zajet nakoupit. Žiješ tady o dvou jogurtech a pár kouscích pečiva? To si říkáš chlap, Jakube? Vidět tě někdo z našich známých tak řekne, že tě zanedbáváme, protože si nekoupíš ani jídlo…"

Jakub jí skočí do řeči: "Možná proto bydlím tak daleko, aby mě vaši přátelé neviděli."

"Jakube!" okřikne ho.

"No co? Je to pravda a ty to víš. Otci tak moc záleží na jeho prestiži, že mu je jedno to, že bydlím tak daleko a neviděl mě asi tři roky."

"Mýlíš se… mluví o tobě dost často."

To Jakuba zarazí v dalších výčitkách. Opravdu? "Mami…"

"Víš moc dobře, že táta byl vždycky takovej. Nezlob se na něj…"

"Neudělá si čas na vlastní dítě… kdo by se na něj asi tak zlobil?!" pronese ironicky a odvrátí pohled do zasněžené zahrady.

"Kubo… nemysli si, že já bych z jeho služebních cest byla někdy nadšená. Jedině, když mě občas vezme sebou, abych se mohla podívat po jiném kraji… někdy to holt nemůže být podle našich přání. Vždyť to víš…"

"Nebudeme se o tom bavit, jo? Radši mi pověz, jak ses měla na dovolené v Egyptě."

*

Rutina letošní zimy je opět tady. Stejně jako včera, oblečený do lehké bundy a tepláků, vlasy svázané do copu. Dnes mu to jde mimořádně lehce, až se tomu sám diví, očekával, že bude po včerejším boji víc než unavený, ale asi zregeneroval dobře. Na dvorek vedle něj zaparkuje černé luxusní vozidlo.

"Ahoj, zase odhrnuješ? Asi bych měl taky mladýho zapřáhnout."

"Ahoj, jo… tak… jak říkám, raději to odhrnu každý den než mít potom několika násobně vyšší a těžší práci s tím. Sníh umí být mrcha."

Rosťa přikývne, zapálí si cigaretu a pokynem ruky nabídne i mladému muži před sebou, ale ten jen zakroutí hlavou a pokračuje ve své práci, aniž by si ho nějak všímal. Ten jeho včerejší pohled se mu nelíbil.

"Kde máš kocoura?"

"Doma, samozřejmě. Obšťastňuje moji matku, která se uráčila přijet…"

"Nevycházíte spolu?"

"To se říct nedá. Jen neschvalujeme pár věcí, které ten druhý dělá. Každopádně se respektujeme. Toť vše o mě a mojí matce." Podotkne, ale není mu dopřáno. Jeho matka právě vychází z domu zabalená do zimní bundy.

"Ah! Dobrý den, vy jste ti noví sousedé? Jak se daří vaší matce? Jakub říkal..." přehopsá jako kamzík hromadu sněhu, aby se ocitla na druhé straně, a už švitoří. Jakub zakroutí hlavou. Natáhne si to uší sluchátka od malého přehrávače, aby nebyl rušen matčiným žvatláním od práce, kterou chce dodělat co nejdřív.


"Jakube! Ty se s námi nebavíš nebo co?" Matka se mu objeví za ramenem, možná, že by se jí lekl, kdyby jeho boxerské rysy nebyly hluboko zakořeněné tak, že už nemá vedlejší efekt ve formě trhání sebou z leknutí.

"To neřeš mami…" vyjme z ucha jedno sluchátko, aby naznačil, že je opravdu nepotřebuje poslouchat.

"Zrovna jsme se o tobě bavili."

"Jo? A o čem přesně, pokud to tedy není nějaké veřejné tajemství." Ušklíbne se. Nelíbí se mu Rosťův zkoumavý pohled, kterým si ho prohlíží. Nelíbí se mu ani ten matky.

"Říkala jsem tady panu Rosťovi, že jsi už dlouho nezaměstnaný. Nabídl se, že by se mohl poptat u něj v práci, jestli bys tam nemohl vykonávat nějakou vedlejší práci, na kterou nepotřebuješ odznak."

"Víš co, mami?" vytrhne si naštvaně z uší sluchátka. "Pokud si sem přijela, abys mi koordinovala už tak posranej život, můžeš zase odjet. Nestojím o to. Ne teď, rozumíš? Nejsem tak neschopnej, abych si neuměl práci najít sám. Já náhodou práci mám." Trhne sebou, otočí se na patě a vydá rázným krokem k domu.

"Tomu co děláš, říkáš práce?" matčin falešný smích ho donutí se otřást. "Necháváš do sebe jen tak mlátit a říkáš, že tím si vyděláváš?! Mě už to taky nebaví, dívat se na tebe, jak každou chvíli chodíš s modřinama nebo něčím sešitým. Jsem tvoje matka a ta pro tebe chce vždycky to nejlepší."

Zakroutí hlavou, na odpověď se nezmůže. Když se však ozve vyjeknutí, nestačí se otočit, aby zjistil, co se děje. Rosťa ho najednou drží v pevném sevření medvědí pracky, obličej, který se mu na první pohled tak zalíbil, se najednou objeví u toho jeho. "Takhle se chováš ke svojí matce?" Šedo-modré oči se na něj upřeně dívají a kdyby nebyl tak rozhořčený, myslel by si, že se v nich utopí.

"Do toho, jak se ke komu chovám je ti hovno, sousede." Vyplivne mu do obličeje, kamenný výraz Rosťovy tváře však smazat nedokáže. Policajt jedním coulem, že. Ušklíbne se. "Mohl bys mě pustit? Neslyšel jsi mojí matku, která říkala, že nemá ráda, když na mě vidí modřiny? Myslím, že mi právě teď jednu děláš. A když jste najednou takoví velcí přátelé… přece bys jí nechtěl nějak urazit, ne?" ušklíbne se, když vytrhne svoji paži z opravdu nepříjemného sevření a zmizí za dveřmi. Nevnímá hlasy, které na něj volají. Ignoruje to. V pokoji se sveze na postel, aby se mohl zkroutit do obranného klubíčka. Do klubíčka, které ho ochrání na chvíli před světem. Černá kulička si k němu lehne, drsný jazýček olízne hranu dlaně. S drobným úsměvem mu oplatí něžnost jemným pohlazením po hlavičce. "Alespoň ty ve mně nevidíš nic špatného. Jsem rád, že nemůžeš mluvit. Třeba bys mi to taky vytmavil, viď?" přejede prsty po krku, aby se vzápětí ozvalo hrdelní zamručení. "Nedělám přece nic tak špatného ne? Ty zápasy nejsou zase tak nelegální, jak si matka myslí… ach jo…" povzdychne si tiše.

Zapřemýšlí nad tím, jak se k tomuto stylu zápasu vlastně dostal. Box dělal asi od deseti let. Byl hodně dobrý, ale pak přišla ta chvíle, kdy se to všechno mělo pokazit a… pokazilo se to. Strčí hlavu pod polštář, aby nikdo nemohl zahlédnout, jak zavírá oči před ponížením, které mu vyvstalo na mysli. Už je to skoro deset let. Vzlyk, který se prodere hrdlem, zaslechne pouze kocourek, který vycítí pánovo nepohodlí. Proplazí se pod pokrčenou paží, aby byl blíž k nešťastnému obličeji. Malý tuláček se k němu přitiskne, tiše zapřede.


Když o pár hodin později vyleze se svého brlohu, aby si připravil nějaké jídlo, najde matku jak cosi, co voní opravdu lahodně, vaří v jeho největším hrnci. Pak mu to dojde. Mlsně se olízne, když nakukuje přes matky rameno do hrnce. Svíčková.

"Kubo… omlouvám se. Přemýšlela jsem o tom a máš pravdu. Neměla jsem právo mu nic o tobě říkat. Ale mě se vážně nelíbí, že chodíš pořád zmlácenej…"

"Mami… řekni mi, jak můžeš vědět, že chodím pořád zmlácenej, když jsme se před čtyři měsíce neviděli."

"Umím si to domyslet, víš. Už jen podle toho roztrženého obočí, které máš."

"To byla nehoda… uklouznul jsem na ledu a už to bylo…" nevinné oči jasně mluvící o lži jeho matku rozesmějí.

"Jsi pořád stejný… ale dobře. Jen mi slib, že když najdeš normální práci, že jí vezmeš…"

"Možná…"

"Jakube!"

"Mami!" zapapouškuje. "Nech to být, ano? Až bude, bude. Prozatím si žiju docela dobře. Nestěžuju si."

"Moc dobře víš, že kdybys chtěl, měl bys takovej příjem od otce, že bys nemusel pracovat vůbec…"

"O tom už jsme snad taky mluvili ne? Nechci tátovo peníze. Koupil mi tenhle barák a pokud mi stále posílá peníze na tamten účet, který mi zřídil, může si je vzít zpět. Nechci je použít."

"Ne, ten účet jsem otci zakázala rušit, protože kdyby se nám něco stalo, abys měl nějakou malou pojistku. Kdybys něco potřeboval nebo tak… Nemluv o tom. Ten účet je stále tvůj a není tam dvakrát malá částka… kdybys prostě nutně potřeboval peníze na nějaké věci, rozhodně tam sáhni. Ale ne na blbosti! Je to jasné, synu?!" plácne ho se smíchem po ruce, když jí zaboří lžíci do omáčky.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KATKA KATKA | 2. listopadu 2013 v 16:14 | Reagovat

nestrašit prosím to je tak úžasná povidka tak mě neděs že o tobě dlouho neuslyšíme doufám že jsi v pořádku tak se brzo ozvi :-)

2 Sarelle Sarelle | 2. listopadu 2013 v 23:14 | Reagovat

Jen prosím nestrašit s nějakou pauzou! To bych nemusela rozchodit...

3 Wieta Wieta | 3. listopadu 2013 v 1:16 | Reagovat

ja si kľudne počkám :-D som trpezlivý čitateľ :-D

4 medvidek medvidek | 3. listopadu 2013 v 12:50 | Reagovat

Ahoj Voldy,Ty si vzdycky "prihopsas jako kamzik" a my vsichni jsme z toho hotovi... Tuze me bavi Tvuj styl psani,tak prestoze vyhrozujes,doufam,ze nas nenechas dlouho cekat... Diky

5 yellow yellow | 3. listopadu 2013 v 19:48 | Reagovat

Člověk tu "chvilku" není a hned se tu dějí věci. :)

6 dasa dasa | 3. listopadu 2013 v 23:57 | Reagovat

;-) no tvoje dlho nikdy nejak dlho nebolo ale tak my si pockame

7 IQY IQY | 4. listopadu 2013 v 18:22 | Reagovat

Vážne pauza? :-?
či len nabrať dych, pretriediť myšlienky, hlboko sa nadýchnuť a potom s plnou vervou do nových poviedok :-D
pekne sa nám rozbieha ďalší príbeh, prídem zasa Voldy :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama