27. Kapitola 1/2

27. září 2013 v 12:36 | you-kNow-Who |  Zachránce
Uvědomuji si, že mnozí z vás už Zachránce nečtou, protože je tak málo. Není to kvůli tomu, že by mě nebavil, je to kvůli tomu, že Alex je prostě... pro mě něco, co mnoho z vás nedokáže pochopit. Pokud by se našel někdo, kdo si ještě rád přečte, tak vás upozorním na to, že není třeba se vracet k předchozím kapitolám, pokud si alespoň vybavujete Alexův charakter. Přijde mi, že touhle kapitolou vznikl trošku nový příběh. Tuto povídku určitě dokončím.

Tahle kapitola je pro Pretynku, nejen proto, že jsem jí ji slíbila.

Taky je kapitola dvoujnásobně delší než obvykle. Jo, měla jsem chuť ji střihnout v nejlepším, nakonec jsem si to rozmyslela.

Varování: střelba
Berte s rezervou popis boje, který bude probíhat. Mám některé poznatky naposlouchané z reálných příběhů.

27. Kapitola

Sucho. Písek. Bída.

Tři slova, kterými by mohl popsat krajinu, ve které teď společně s Felixem a celou jednotkou žili. Díval se na to z ptačí perspektivy a nemít na útvaru psychology, kteří mezi nimi jakoby nic chodili a jen tak s nimi prohodili občas řeč, asi by upadl do deprese, ale i to se prý nováčkům často stávalo. Shlédnul přes své sluneční brýle na Felixe, který se soustředil na přistání a uděloval mu pokyny, co má kde zmáčknout a za co zatáhnout. Kontroloval údaje na kontrolkách i budících a hlásil Felixovi všechny změny, které se na palubní desce ukazovaly. Měli na palubě vojenského vrtulníku dva lehce zraněné obyvatele, u kterých by transport po zemi trval moc dlouho, a když měli cestu kolem, tak je vyzvedli. Helikoptéra s hladkým dosednutím přistane na velkém improvizovaném písmenu H červené barvy, které bylo po jejich přistání a skrytí helikoptéry schováno, aby nevytvářeli nepřátelům cíl. I když na polní nemocnice se útočit nemělo, nepsané pravidlo, ale pro bezpečnost všech přítomných to bylo ochranné řešení.

Počká s Felixem než ostatní vyloží zraněné a až potom vystoupí, aby vytáhli speciální maskáčovou síť, kterou přehodí přes čelo stroje, aby zabránili slunci přímému zahřívání. On sám měl ze začátku problém s přehřátím i prochladnutím. Na vysokou teplotu si jeho tělo zvyklo celkem rychle, ale rána byla krutá. V tomhle ročním období ráno mrzlo, takže teplotní rozdíly byly znát a on první dny bojoval s rýmou, která ho rozčilovala, protože pořád sháněl kapesníky. Felix mu při jednom přeletu přes hory ukazoval i sníh, který ho v těhle končinách překvapil, ale výškové rozdíly byly citelné. Vlastně… celá tahle krajina měla něco do sebe, i tu svou zvláštnost.

***

Přetáčel se na posteli z boku na bok, na záda i na břicho, ale stále se mu nedařilo usnout. Dnes byl zvláštní den. Všude bylo podezřelé ticho a vnímali to všichni. Po čase si člověk zvykl na to, že kolem něj co chvíli něco vybuchne nebo jen střelba ze zbraní, když na cvičišti probíhala jakási výuka, která je měla udržet v kondici. Dnes však neštěkali ani psi. Bylo to divné. V člověku to vyvolávalo pocit jakési beznaděje před tím, než se něco stane. Něco se stát mělo, to bylo jasné všem. Cítili to kolem sebe. Velitelé jednotek chodili nervózně do hlavního stanu, aby probírali možnosti útoků. Kromě hlídkujících vojáků všichni ostatní museli do postelí, obyvatelé stanů se promíchali, když velitel rozkázal rozbít náhradní lehátka a umístit do každého stanu po jedné posádce. Už nebyli rozděleni podle hodnosti. Někteří ulehli rovnou v oblečení, aby nemuseli hledat ten správný kousek oděvu. U postelí měli připravené zbraně a vesty plné munice. Spali však jen ti neotrlejší. A jak se Alex musel uchechtnout i v takové situaci, když zjistil, že Felix usnul dost tvrdým spánkem. Jistě, jich se přímý boj netýkal, ale pokud by se něco dělo, museli být připraveni na odlet.

Hlavou mu létaly myšlenky na rodinu. Myslel na Sáru. Na to, jak si s Martinem žijí v manželství. Musel si domluvit hovor na spojovací čáře, jak říkali místní stanu, kde byla veškerá spojovací a komunikační technika. Chtěl s ní mluvit. Vidět její úsměv. Usmíval se, když vzpomínal na Michala. Vidět ho šťastného na Sářině svatbě, to byla pro něj odměna za nic. Ale bylo vidět, že je v dobrých rukách, že jeho blbost Michala nedostala. Povzdychne si. Tak moc si doma neuvědomoval, jak důležitý je pro dnešní lidi mobil. Až tady mu to došlo. Když ztratili veškerý kontakt s okolím. Vzali jim všechno. Veškeré osobní věci. Zanechali jen fotografie. Nejvtipnější na ztrátě mobilu bylo to, že mu chybělo to noční vyzvánění, když ho budili, aby jel pomoct. Teď jim budíček dělala obrovská siréna. Kdykoliv dala najevo svůj nesouhlas s tím, že se pod ní flákají, rozezvučela se po celém táboře.

Stejně jako nyní.

Hlavou mu probleskla myšlenka na to, proč všichni lezou z postelí bez protestů. Okamžitě vyskočili, tvrdšího spáče probral kolega z vedlejší postele šťouchancem do ramene. Bylo to bolestivě nepříjemné, ale účinné. I on automaticky seskočil, natáhl na sebe vestu a přes ní mundůr, který měl u pasu přivázaný rukávy, aby mu nepadal, protože pilotní oblečení byl jeden kus oděvu. Felix byl ve střehu jako ostatní, jen na něj kývnul a ještě za běhu si dopínal zip. Nebylo třeba slov. Strčil do kapsy brýle, pohledem překontroloval postel, zda na něco nezapomněl a vystřelil za Felixem.

Mašina byla odkrytá, stejně jako další dvě. V každé už seděl její pilot, který připravoval posádku na odlet. Rozhlasem zaznívaly rozkazy, které musela každá jednotka zaregistrovat. Všichni museli být informovaní o tom, co a kde se dělo.

Výbuch někde v dálce za jeho zády zacloumá i s ním. Čas se na pár vteřin doslova zastaví.
Nevybočí ze své běžecké dráhy. Těsně předtím než rotor vrtulníku dosáhne maximálních otáček zahučí jedním skokem na svoje místo a za ním hned naskočí i palubní technik a další čtyři záchranáři, kteří patří do jejich posádky. Felix si je pohledem za sebe zkontroluje, přepočítá, zda někdo nechybí. Společně si nasadí přilby se zabudovanými sluchátky i mikrofonem, aby se mohli dorozumívat.

Operátor dá souhlas ke zvednutí stroje ze země. V několika vteřinových intervalech se zvednou i další dva vrtulníky. "Kam vlastně letíme a co se to do prdele děje?" Ozve se za nimi palubní technik.

Felix se pobaveně zazubí. "Zeptej se doktora, ten to přece ví." odkáže ho na lékaře studujícího letové papíry. Zaklapne si sluneční clonu, protože za horizontem začíná vycházet slunce. Otočí se na Alexe. "První ostrý let, natěšený?"

Alex zavrtí hlavou. Mlčenlivý byl často, ale tohle bylo naprosto o něčem jiném. "Vlastně nevím, co od toho mám očekávat. Jinak dobré ráno. Spal jsi dobře, předpokládám podle tvého pochrupávání." zazubí se.

"Nechrápu." ohradí se. Stočí svůj pohled na základnu, ze které vzlétli, pohledem překontroluje zbytek letky.

"Alex má pravdu, zařezával jsi to dobře." ozve se jim ve sluchátkách pobavený hlas palubního technika Mirka, který se do jejich týmu dostal minulý týden. A dost rychle si ho oblíbili. Začínali tvořit pevnou skupinu.

"Nechrápu!" zavrčí. "A dejte si bacha, já jsem tu hlavní pilot, abychom náhodou nespadli!" Helikoptéra se otřese výbuchem smíchu všech přítomných. "Grrrrrr!"


Nevěděli jak, ale ocitli se přímo ve středu palebného pole. Palubní kontrolky blikaly jedna přes druhou.

"Alexi, musíš s Mirkem ven a pomoct mu!" zahoukal na něj Felix, který držel přímou pozici. Na laně mu před chvílí visel záchranář s raněným vojákem a teď měli problém s namotáním lana zpátky. Někde se něco podělalo a on neměl nejmenší tušení, kde. potřeboval být sám a promyslet to. Do uší mu zaznívaly další a další instrukce, které už nestíhal při tom shonu ani zpracovávat.

"Jasně." Vyběhne ven, protože Felix je jeho nadřízený. O chvíli později se zarazí, když se jim konečně podaří vyřešit problém pod hučící vrtulí. Petr, jeden z jejich záchranářů se vyřítí do místa, kde před chvílí tahali jednoho zraněného. Ne, když kolem nich někdo vyprazdňuje zásobník.

"Ty debile!" zavře na něj. Přesně v tu chvíli se střelba ozve moc blízko. Skočí po Petrovi, aby ho strhnul k zemi. Není čas hrát si na hrdinu, když jsou uprostřed války. Tady bylo třeba, aby přežili. Ve sluchátkách slyší někoho, jak na něj volá. Zřejmě Felix. "Myslíš vůbec palicí?" vyjede po něm dost hlasitě na to, aby ho slyšel i přes burácení střel. Záchranáři sluchátka sundavají. Do terénu mají jen přenosnou vysílačku.

"Je tam někdo další!" zavolá na něj s obličejem přitisknutým do písku, jak ho Alex zalehnul.

"To tě neopravňuje k vylítnutí z helikoptéry přímo v palebné pozici." je naštvaný. Hodně naštvaný. Taky byl mladý, ale tady nebyli na cvičáku. "Viděl jsi snad doktora, aby takhle neuváženě skočil před střelbu ze samopalu?" Uštědřil mu výchovnou ránu pěstí do ramene a pomalu z něj slezl. Rozhlédl se. "Felixi, řekni mi z kterých míst se střílí, máme tam údajně dalšího živýho. Chci to zkontrolovat."

"Slyšel jsem." potvrdí mu Felix jeho domněnku, že celá posádka to slyšela. "Dvanáct až tři a šest až devět. Jde to přímo přes nás křížem, tak si nehraj na hrdinu, rozumíš?"

"Rozumím, jen to ověřím."

"Máš k tomu povolení."

Přikývne, ví že ho Felix bedlivě pozoruje. Vždycky chtěl mít o svých lidech přehled. Zatahá Petra za rukáv, aby ho následoval. Vezme mu z ruky zdravotnickou tašku a začne se systematicky plazit mezi seschlým roštím a čímsi, co vypadá jako seschlý kaktus.

Opravdu mezi kameny a roštím spatří osobu, o které zřejmě Petr mluvil. Dokonce se i hýbe. "Potvrzuji výskyt další osoby. Kolega z pozemní jednotky. Životní funkce viditelné, zranění taky. Zrovna upadl do bezvědomí." zahlásí. Je rád, že to není nikdo z vedlejší strany. To by smrdělo pořádným průserem. Automaticky, tak jak se v záchrance naučil, začne mapovat zranění. Příchod bezvědomí bez velkého krvácení může mít mnoho faktorů. "Vrať se pro nosítka. Po zemi. A mákni." Neměl by být na něj tak hnusný, ale v tuhle chvíli to jinak nejde. Celou posádku díky tomu vystavil nebezpečí. Stále stojí na stejném místě.

"Alexi, udělej nezbytně nutné ošetření. My se musíme zvednout. Přišel příkaz shora." ozve se mu ve sluchátkách Felixův hlas.

"Děláš si prdel? Dvě minuty, Felixi. Jen dvě minuty. Ani vteřinu navíc."

"Rozkaz zněl jasně, navíc se palebná pozice nějak pozměnila. Nemůžeme tady stát. Ve vzduchu nejme tak snadným cílem jako na zemi. Budu nad tebou."

Opravdu ho tady nechá. A ještě s tím klukem, který na něj nyní dost vystrašeně zírá. Nosítka nebudou, to mu došlo. Dovolí si věnovat pohled roztáčejícím se rotorům. Jak má nedat najevo, že má i on strach? Tohle nebyl vůbec jeho úkol. Měl sedět na prdeli v helikoptéře, která se právě zvedla ze země. Neměl být tady. Tak co tady sakra dělal? Dva kruhy helikoptéry nad jejich pozicí a potom zmizí za horizontem.

"Ty hajzle!" Frustrovaně vyplivne nadávku, když mu to všechno docvakne k sobě.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ester ester | 27. září 2013 v 22:37 | Reagovat

Super dalsi diel. Trpezlivo som cakala a dockala som sa. Vdaka :-D

2 Karin Karin | 24. ledna 2014 v 18:11 | Reagovat

Čtu víc kapitol za sebou a jak jsem do toho zažrana tak zapomínám komentovat. :-P

3 Zuzana Zuzana | 25. května 2014 v 21:54 | Reagovat

Tak toto je kruté:( ledva to rozdýchavam.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama