21. Kapitola

12. června 2013 v 0:37 | you-kNow-Who |  Zachránce
Tahle kapitola mě totálně odrovnala. Proto jsem do ní musela připsat i něco pozitivnějšího. Strávila jsem u psaní dvojnásobně dlouhou dobu než obvykle, protože přes slzy se pěkně blbě kouká. Snad to chytlo jen mě a vy to ve zdraví přežijete. Přeci jen... tohle je moje srdcovka.
Jinak časově je tohle mimořádné vydání.

21. Kapitola


Zámek cvakne, když v něm otočí klíčem, aby měl jistotu, že nikdo nepovolaný nepřijde. I když bydleli sami dva. Byt je ztichlý. Robin zřejmě ještě stále spí. Skočil jen do večerky pro pečivo, aby nemuseli ráno nikam běžet, protože je čekala služba. Odloží tašku s nákupem v chodbě a tiše nakoukne do jejich ložnice, aby se mu potvrdilo jeho mínění. Přejde k posteli, aby přetáhnul odkopanou přikrývku přes spící tělo. Pousměje se nad tím pohledem, který se mu naskytne. Robin ve spánku vypadá jako mimino a ne jako ta lékařská autorita, kterou zaujímá při výjezdech. Tak aby ho neprobudil, se dotkne bledé tváře a jemně ji pohladí. Najednou se cítí strašně pod psa. Ví, že se s ním něco děje a ví, že o tom s ním nechce mluvit. Nezazlívá mu to, ale je hrozné, nevědět. Posmutní, poklekne vedle postele a dotkne se svojí rukou, na které má navléknutý stejný prsten jako má Robin na té, kterou svírá roh polštáře. Nikdy se oficiálně nevzali, byl to jen slib, který si dali teprve nedávno. Do očí se mu nahrnou slzy, které s mrkáním odežene pryč. Před pár lety nevěřil, že by někdy mohl žít s klukem. Kopal za obě strany, ale víc se přikláněl k ženám. Jeden čas dokonce pokoušel Alexovu sestru a teď mu v posteli leží dospělý muž, o kterém by si jako o posledním myslel, že by s ním mohl někdy být.
"Jste jen namyšlenej vůl, kterej se nosí doktorským titulem." Prsknul mu tehdy do tváře, když ho vyhodil od zkoušky, kterou potřeboval. Robin byl čerstvě po škole a u záchranky pracoval jen jeden rok, když tam nastupoval on. K jeho smůle se však na jeden semestr stal i jeho učitelem první pomoci. Myslel si, že si na něj prostě jen zasedl a ono to přitom bylo úplně obráceně. Když mu to o dost měsíců později došlo, když už se mohl nosit titulem záchranáře, začal se na něj dívat jinak. Alex se k nim přidal o tři roky později. Pořád ještě měl před očima toho divocha, který s nimi krosil zatáčky a oni se jen drželi všeho, čeho šlo a drželi to, co by mohlo padat. Byl nadšený svou prací, ale brzy poznal, že kromě nadšení a odhodlání, potřebuje i rozvahu. Když u nich Alex začínal, netušili ani jeden, do čeho bych připletený dobu před tím. Potom se z nich stal nerozdělitelný tým přidělený k sanitě číslo třináct a i když měla číslo mnohem delší, všichni jim neřekli jinak než třináctko. Mohl za to Alex. Jeho chladné, ale vstřícné zacházení, které stmelilo jejich tým. Jenže teď se dělo tolik věcí kolem nich, že začal pochybovat o tom, že třináctka je nesmrtelná.
Robin se zavrtí a upřou se na něj jeho oči. Pokořeně sklopí pohled. "Romane? Ty brečíš?" zní to udiveně, rozespale a snad vyděšeně?
Zavrtí hlavou. "Já přece nikdy nebrečím." Pousměje se smutně a skryje obličej do ohbí Robinova krku. Pomalu se s ním přetočí, položí se do postele a nechá se přitáhnout do pevné náruče, kterou obvykle obstarává on.
"Co se děje?"
"Nic, lásko, spi dál, ano? Potřebuješ odpočívat." Pohladí ho po krátkých vlasech, ale neodtáhne se.
"Romane…"
"Jen jsem vzpomínal, nic se neděje. Budu v pořádku." A ty taky. Jinak to nepřežiju.
"Jsi si jistý?" nevěří mu, to mu bylo jasné, že nebude. Žijí vedle sebe dost dlouho na to, aby poznali, jak se ten druhý cítí.
"To víš, že jo." Políbí jemně hladkou kůži, dlaní přejede po zádech.
Netrvá to dlouho a Robin znovu usne. Pomalu se vymaní ze sevření, které vlivem uvolňujícího se těla začalo povolovat. Ví, že by neměl, že se to nedělá, ale on se zblázní, když nebude vědět vůbec nic. Vidí na něm, že mu není dobře, i když se na něj směje a chová se naprosto přirozeně. Není tak slepý, jak si o něm mnohdy lidé myslí. Že je flegmatický vůči důležitým věcem. Ano, naučil se to, ale tohle byla naprosto jiná situace. Prolustruje všechny šuplíky společného stolu, ale dojde mu, že tam by Robin nic důležitého nedával. Naruší soukromí kapes všech bund i kalhot, které má ve skříni. Zmuchlanou lékařskou zprávu najde mezi čistým spodním prádlem, kam by ho nikdy nenapadlo se podívat. Jenže cíp papíru se nedal nepřehlédnout. Jako by ho tam někdo v záchvatu vzteku nebo bezmoci hodil. Další minutu mu trvá, než se odhodlá papír roztáhnout.
"Nečti to, prosím." Trhne sebou. Nejen leknutím, ale i přistižením. Svěsí ramena, zavře oči a zakáže si otočit se. Prsty svírající odpovědi zmuchlají papír ještě víc. Ozve se šustění peřiny, jak se dotyčný zvedá z postele a jen tak, jak je, ve spodním prádle a jeho tričku, obejde postel. Bosá chodidla zapleskají o chladnou plovoucí podlahu. Ruce přejedou po jeho ztuhlých zádech v uvolňujících pohybech. Sjedou přes bedra na jeho boky a k jeho tělu se přitiskne to Robinovo. "Nečti to, nekaž to, co mezi námi dvěma je. Prosím tě o to." Zaprosí mu tiše do jeho zad, čelo opřené o rameno.
Papír dopadne na zem a Roman je nucený stisknout víčka k sobě mnohem víc. Čelisti pevně sevřené k sobě ho zabolí. "Musím vědět, co ti je. Nemůžu… nemůžu se na tebe dívat a vědět, že se něco děje a nevědět co." První slza opustí svoje místo, i když si brečet zakázal.
"Romane, podívej se na mě."
Zavrtí hlavou. Slzy se rozstříknou kolem, ale neotočí se. Nemůže. Vtáhne vzduch do plic a snaží se uklidnit, ale nedaří se mu to.
Robin si za jeho zády povzdychne. Násilím si ho alespoň natočí. Prsty setřou mokré cestičky. Pousměje se na něj. "Nikdy jsi kvůli mně nebrečel a teď budeš? Pojď ke mně, ty blázínku." Přitiskne si ho do náruče.
Až tehdy se Roman tiše rozpláče. Tričko ochotně vsakuje jeho slzy. Pevně zavřené rty však nedovolí jedinému vzlyku přejít přes ně. Zůstane jen třes. "Nemůžeš mě opustit." Zašeptá zoufale. Své mokré rty přitiskne na ty Robinovy, suché a popraskané. "Nemůžeš."
"Já tě přece neopouštím, ty můj blázínku. Není to tak horké, jak se zdá. Slibuji." Pohladí ho něžně po tváři.
Roman poraženě přikývne. "Budu ti tedy věřit." Špitne smutně a stulí se do objetí.
*
"Rome, co se děje? Vypadáš jak hromádka neštěstí." Alex se posadí vedle Romana. Robin před dvěma hodinami odešel ze služby, protože musel na nějaké vyšetření, ale Roman se choval divně už od počátku.
"Alexi, já jsem v hajzlu. V totálně největším hajzlu. Jen spláchnout."
"Robin už snad něco ví?" to je divné, vždyť se spolu bavili včera a neměl jistý výsledek. Ale Roman zavrtí hlavou.
"Včera jsem si uvědomil, že sice nosíme prstýnky, ale nejsme svoji a kdyby se třeba Robinovi něco stalo, tak mě k němu ani nepustí, protože nejsem rodinný příslušník. Jenže spáchat svatbu? Copak já vím, jestli by si mě Robin vůbec vzal?"
"Pokud ti není ten váš slib dostatečným důkazem, nezbývá ti, než se zeptat, ne?" Poplácá ho po rameni. "Věřím, že Robin by s tím souhlasil. Jestli existuje láska až za hrob, jste vy dva učebnicovým příkladem, Romane. Věř mi."
"Říká někdo, kdo na lásku nevěřil."
"Všichni jednou dojdeme k rozhodnutím, které nám ukážou další směr." Pokrčí rameny a zvedne se.
"Alexi, teď mluvíš jako učebnice psychologie. Neříkej mi, že tě Michal naučil používat mozek? Asi bychom mu za to měli poděkovat." řekne ironicky.
"Michal je skvělý člověk, jen by nám to prostě nevyšlo. Přeju mu, aby byl šťastný s někým jiným. Vedle mě by se nikdy necítil kompletní."
"Kdo jsi a co jsi udělal s naším ledovým Alexem? Vypadá to, že začínáš měknout." Tentokrát popleská po rameni on Alexe. Vlastně má pravdu. Proč by nemohl zkusit požádat Robina o stvrzení jejich vztahu před úřady? Za svůj vztah se veřejně nestyděli. Mrkne na hodinky, aby se ujistil o čase, který zbýval do konce služby. Robin domů dorazí sám. Mohl by mezitím sehnat něco vhodného.
*
Alex za sebou zavře dveře bytu a přejde rovnou k lednici, aby vypil na ex jednu vychlazenou vodu. Venku je neskutečné horko a oni museli vyjíždět k několika nevolnostem. Sami přitom s horkem bojovali. Nepřítomnost Robina v jejich sanitě byla dost ubíjející. Byl zvyklý mít ho vedle sebe a poslouchat šustění papíru, jak listoval výjezdovými složkami. Roman seděl nezvykle tiše na jeho místě a ještě nepřítomně hleděl před sebe. Svou práci ale nezapomněl.
Přemýšlel nad tím, jak by těm dvěma mohl pomoci. Napadla ho právnická pomoc Sáry, ale potom mu došlo, že Roman má pravdu. Bez sňatku jsou ti dva pro úřady jako cizí lidé.
Nenapadlo ho jiné řešení, než udělat to, k čemu se ti dva snad nikdy neodhodlají. Zasedne k počítači v zaprášeném oblečení, ale je mu to momentálně jedno. Vyhledávač po chvíli čekání vyplivne nejdůležitější věci, které potřebuje. Osobní údaje zná a zbytek zjistí v práci.
O několik hodin později si promne ruce s tím, jak krásně se mu to povedlo. Mohl by se z něj stát pořádný intrikán. Jen doufá, že se alespoň trochu trefil. Teď už jen doladit detaily. Alespoň něco, co pro ně může udělat. Jsou pro něj jako rodina a rodině se má pomáhat.
*
"Romane?" unavený Robin nakoukne do kuchyně, kde najde svého kuchtíka u plotny s kuchařkou v jedné ruce, v té druhé s vařečkou, kterou v hrnci svědomitě míchá. "Co to kuchtíš?" zvědavě nakoukne, ale je šetrně odstrčen.
"To je překvapení k dnešní večeři." Usměje se. Kuchařku zaklapne před zvědavým pohledem a odloží ji na stůl. "Máš doufám hlad?" zeptá se nejistě.
"To víš, že mám." Líbne ho Robin na rty. "Ale půjdu si na chvíli lehnout, ano? Jsem unavený z toho čekání v čekárně." Řekne omluvně.
"Jasně… tak já… to dovařím. Dej si sprchu a běž se trochu prospat." Pohladí ho po tváři a propustí ze svého sevření. Zklamání zašťouchá hodně hluboko. Teď je přednější Robinovo zdraví, ne jeho pokus o kulinářské umění. Otázku, zda už něco ví, spolkne v těžkém knedlíku, který se mu usadil v krku.
V kapse ho tíží semišová krabička.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 keishatko keishatko | Web | 12. června 2013 v 1:31 | Reagovat

po tvojom predkeci som mala srdce až v krku a hej, mala som slzy v očiach...kurnik šopa, toto mi nerob...áno napätie je potrebné, ale nepreháňaj to zlato, ak bude niečo moc moc hrozné, tak môžeš Alexa volať ku mne domov, aby ma oživoval!!!

Moc pekný dielik...po niekoľkých hrozných blogoch čo som navštívila je slasť čítať záchranára :-*

2 barbor barbor | 12. června 2013 v 1:34 | Reagovat

smutná časť. veľmi smutná časť. a aj keď sa v podstate nič vážne nestalo, tak sa toho stalo strašne veľa. to, ako si opísala, čo sa pri tých dvoch deje... no fuuu... ešte kúsok a revem. ale bolo to hrozne smutné a roman nechal ten papier, keď bol tak blízko kvôli robinovi... len dúfam, že to vážne nič nebude, lebo oni dvaja k seba patria, ako sama píšeš a myslím, že už len to čakanie je neskutočne ťažké

3 Jane Jane | 12. června 2013 v 9:29 | Reagovat

Voldy přestaň nás napínat, řekni už co mu je, nebo spíše není, jelikož mě napadá jen to jedno a to to doufám není!!!!!!!! ale doufám, že tam dáš ten konec, o kterém jsi mi povídala, na ten se moc těším :-P

4 Sung Sung | 12. června 2013 v 10:57 | Reagovat

Zivot je pes a nemoc si nevybira..

5 Nyce-oH Nyce-oH | 12. června 2013 v 13:39 | Reagovat

No... čekala, jsem to teda o dost horší a docela trnu, kdy to o dost horší ještě přijde... ale tou svatbou se ti to podařilo aspoň trochu odlehčit... tehle díl byl vážně dobrý (ty víš, určitě jak to myslím) zvlášť pak těmi náhledy do minulosti...

6 Pret Pret | 12. června 2013 v 18:22 | Reagovat

Tak jo, použiju své oblíbené: ííííííííííííík :-D

7 jojo jojo | 12. června 2013 v 19:26 | Reagovat

no,opäť a znova si rezignovane pripomínam Keksíkov výrok a snažím sa ovládať, aby som nečakala na ďalšiu kapitolu netrpezlivo zahryznutá do stola... Inak, prvá séria Záchranáře je aj tu http://nixerwil.blog.cz/rubrika/cyklus-zachranar-series-i

8 Voldyho Keks Voldyho Keks | 12. června 2013 v 21:43 | Reagovat

[7]: Keksíkův výrok být pravdivý! :D
Sušenko! Ten úvod mě normálně vystrašil. Četla jsem to na mobilu a tvé pozadí mi překrývalo půlku displaye, takže jsem rozluštila jenom pár slov a začala se děsit co se ti stalo :D Pak mi došlo, že to patří jen a pouze k povídce..
Vážně už se těším až nám prozradíš to, co se před námi tak strašně snažíš skrýt! Chudáci Roman a Robin.. Že jim neublížíš? Že nebudeš zlá Sůša? :-( :-D Snad nám někdy taky konečně hodíš pořádně sladkou kapitolu.. :-) Vážně mě zajímá, jak tohle hodláš ukončit :-)

9 dasa dasa | 14. června 2013 v 22:31 | Reagovat

:-(  :-(  :-(  dufam ze nic vazne mu nebude

10 Karin Karin | 24. ledna 2014 v 17:19 | Reagovat

Ž nebudeš na ty dva zla. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama