Zajíček, který nosí vajíčka {1/2}

31. března 2013 v 23:32 | you-kNow-Who |  Voldyho Jednorázovky
Pro navnazení dávám první část Velikonoční povídky - jednorázovky! Jenže... už teď ji musím rozdělit, protože se mi nepodařilo dovést povídku do konce včas. (A svojí délkou by mi to ani blog nedovolil) Pokusím se to dohnat ještě do večera. (To bude ta akčnější a úchylnější část.)
A komu dojde dvojsmysl názvu, tomu něco věnuju :-P


Zajíček s vajíčky
část první

Bušení na dveře, řehtačky vyluzující trapné zvuky, které po chvíli lezly na nervy a to nejhorší… pomlázky, které chtěl člověk koledníkovi vytrhnout z ruky a na oplátku mu nabarvit zadek do veselých barev. Dneska už nedoceňovali smysl Velikonoc jako takový, ale spíš jako den volna, zmlácení svých drahých poloviček a zlití se do němoty.

"Julčóóó, mákni zadkem, kluci na tebe u těch dveří nebudou čekat do příštího roku." Ozve se hlasité zavolání jeho milé sestřičky ze spodu domu.

Jmenovaný si jen něco pro sebe zamumlá. Sedí v otevřeném okně a je si vědom toho, že kluci dole čekají. Kdo by nevyužil situace zmrskat jednou do roka kluka, který je gay, ne? Nenávidí svoje jméno, protože zní tak buzerantsky. Snad rodiče něco tušili už po porodu nebo to měla být pomsta za to, že je mladší od sestry a nenarodil se jako první?

Nenáviděl tenhle den a ještě, že to tak krásně vyšlo a momentálně je i Apríl. No… jednu výhodu to přeci jen mělo. Nemusel se schovávat dvakrát během krátké doby. Dvě mouchy jednou ranou.

"Tak brácha, neser lidi a dones to svoje milý pozadí sem dolů," opětovné zvolání jeho sestry v něm vyvolá další bublání vzteku.

"Vlezte mi vy všichni trapáci do prdele!" zařve dolů přes škvíru ve dveřích, aby vyvolal salvu smíchu. Zabouchne za sebou, zamkne na dva západy.

"Juldo, ale my se tam všichni nevejdeme!" další smích. Julián strčí hlavu pod polštář jako pštros do písku, zasténá.

O pár desítek minut později, kdy to kluky ze třídy přestane bavit, se dole udělá konečně ticho. Všichni jsou pryč. Julián si oddechne a dovolí si zapnout počítač, když už ho nikdo neotravuje. Jistě… to by nesměl zapomenout na svoji povedenou sestřičku.

"Julčo, přestaň trucovat a vylez z toho svýho kamrlíku…" zaškemrá za dveřmi a vezme za kliku, aby narazila na zabezpečené dřevo.

"Přestaň mi kurva říkat Julčo nebo ti zmaluju fasádu, ségra. Starší nestarší, prostě to tak bude. Díky, že mě kámoši kvůli tobě berou!"

"Ale no tak… Juliáne… vždyť já to tak nemyslím…"

"Jo nemyslíš… Přesně, ty totiž vůbec nemyslíš! Chováš se jako puberťák." Klíč v zámku cvakne, když dveře odemkne a otevře. Naštvaný výraz obličeje stále přetrvává. Ten kajícný, u milé sestřičky, je víc než vítaný. "Jen mě ztrapňuješ!"

"Tobě se z nich někdo líbí?" drahá sestřička zbystří.

"To si piš, že ne! Ale už je vidím, jak vesele okořeňují moje šupání ostatním ve škole! A to se mi opravdu nelíbí."

"Pojď, máti volala, že oběd už je hotovej. Jídlo ti spraví chuť, bráško," poplácá ho po rameni.

"Myslíš?" odvětí pochybně. Oba však znají realitu.

"Znám tě, bráško, znám."


Když s uspokojenými chuťovými pohárky usedá zpátky ke svému počítači ve svém pokoji, je rád, že už je Velikonoční dopoledne za nimi a žádný koledník nepřijde. Drahá sestřička odjela s rodiči za příbuznými a v plánu měli se vrátit, až o týden poději.

Bernie je online. Hlásí oranžová cedulka aktivovaného Skypu. Skvělé. Bernieho tady potřeboval. Psali si spolu už něco přes rok. Julián ho měl rád, protože Bernie, svým jménem Bernard, ho bral takového, jaký byl.

Bernie píše: Ahoj, tak co? Dostal jsi trochu naplácáno?

Julius píše: Ani mi o tom nepovídej. Chtěli, ale já se nedal. Tedy… zamčené dveře mě nedaly.

Bernie: Cože? A to proč?

Julius: Jen by se mi zase smáli. Má sestra je dole pobavila víc, než bych svedl já.

Bernie: neznám tě sice osobně, ale z toho, jak si píšeme, bych neřekl, že by se ti chtěli smát.

Julius: Neznáš ani je, prostě je to tak. Využijou každou záminku, Beny.

Bernie: ale když tě někdo nevyšupe, tak uschneš L

Julius: žádná škoda.

Bernie: Ale no tak, vždyť je to legrace.

Legrace, po který má člověk fialovej zadek a nemůže si pak tejden sednout.

Julius: Jak pro koho.

Bernie: Možná jsi nepotkal ty správný koledníky…

Julius: Tak s tím bych souhlasil, kdybych znal ty lepší.

Bernie: Já to umím správně…"

Julius: Věřím, že ano, Beny. Ty toho umíš spoustu. :D

Na chvíli se odmlčí, Julián netuší proč, ale napadne ho něco, co už si s Berniem plánovali nějakou dobu, jen na to nepřišla ta správná chvíle.

Julius: Víš… rodiče odjeli na celý týden pryč, takže jsem doma sám. Rád bych tě už konečně poznal osobně, Beny.

Bernie: To myslíš vážně? Jakože bych u vás zůstal a tak..? Vykulený smajlík tomu dodává tu správnou nechápavost. Julián trochu zapochybuje, zda to byl dobrý nápad, ale znali se přece dost dlouhou dobu na to, aby ho mohl pozvat k sobě. Odpověď blikne dřív, než stihne zareagovat na tu předešlou.

Bernie: moc rád tě poznám osobně, vlastně… tohle je docela dvojitá příležitost. Poznáme se konečně osobně a já ti ukážu, jak se správě šupá!

Julián na to zůstane zírat. To myslí vážně?

Polkne, když si představí, jak se s Bernardem potkají v reálu.

Bernie: Julčo? Tys tam zamrznul? Julián zavrčí. Tohle jméno ho fakt vytáčí i po osmnácti letech života.

Julius: Myslíš to vážně?

Bernie: Samozřejmě! O takových věcech nevtipkuji, chystáme se na to dlouho, proč to neprubnout dneska?

Julius: A ty máš volno?"

Bernie: Zítra ano, ale ve středu už musím do práce. Do té doby už se můžeme znát. ;)

Julius: Tak přijeď, sejdeme se na náměstí, Beny, napíšeš mi?

Bernie: Hned sedám do auta a jedu. Těším se!

Bernie je offline.

Julián zůstane zírat na němou obrazovku. Opravdu to udělal? Opravdu souhlasil… s tímhle? Kruci, vždyť to teď vypadá, že je nějaká laciná děvečka jen na jedno! Takže… to by se měl asi připravit?

Vyskočí na nohy, když si uvědomí, že by se měl umýt, oholit… od Bernieho k němu to je tak hodinka cesty, takže má tu hodinu na to, aby se nějak nachystal a stihl ještě dojít na náměstí.

Udělal však správnou věc, když se tak unáhleně rozhodl Bernieho pozvat k sobě?

Co když je to nějakej psychopatickej blázen, kterej ho zatáhne do auta, znásilní v lese a potom ho tam někde zahrabe?

No, Juliáne, ty chytrolíne, už je pozdě nad něčím takovým přemýšlet. Musíš důvěřovat tomu, že ten, který se s tebou bavil na webkameře, byl opravdu Bernie.

O půl hodiny později, když zrovna leze ze sprchy, mu přijde smska od Bernieho: Už vyrážím a těším se na tebe!

Jak romantické gesto…

Pohled v pokoji mu padne na bordel, který zde má. Chaoticky poházené oblečení, které dopadlo tam, kde ho upustil, pootvírané knihy, jak je nechal tam, když zjistil informace, které hledal a tři prázdné talíře od jídla, které zapomněl odnést do myčky. Asi by měl trochu uklidit. Tahat si takovou návštěvu do tohohle, to je tak na ostudu století a Nobelovu cenu za odvahu.


Po skoro hodině už stepuje na náměstí kolem kašny a vyčkává. Dobíhal jsem teprve před chvílí. Nevěděl, jestli už tady Bernie nebude a tak se raději rozběhl. No… dělat to neměl, pociťoval první náznak pocení a to se mu moc nehodilo. Vždyť se koupal! Teď bude sedět jako nějaký dobytek.

Nervozita by se kolem něj dala krájet. Neustále si projížděl vlasy svými prsty a do toho si kousal spodní ret. Oči těkaly po celém prostranství mezi přítomnými lidmi a hledaly jen toho jediného.

Kdepak se loudáš?

"Hledáš někoho?" ozve se za ním příjemný mužský hlas. Zakousne zuby do dolního rtu a pomalu se otočí.

Vidět někoho na kameře a vidět někoho na živo, to je rozdíl! Bohužel pro Juliána, Berniemu to prospělo. V reálu byl tak sexy! Tak mužně rostlý se štíhlou postavou. Na sobě tmavé džíny, pohodlně vypadající tenisky a bílou mikinu vyteplenou kožíškem, který zasahoval až do kapuce. A ještě o kousek větší než on sám. Tmavě zelené oči na něj upíraly svůj jemný pohled.

"Bernie?" vydechne okouzleně. Neměl by mu podlehnout hned na začátku!

"Ahoj Juliáne," mrkne na něj zelené oko, rty zvlní úsměv. Prsty si pohrají s klíčkem od auta, než je elegantním pohybem strčí do kapsy kalhot. Potom se ta sexy ruka natáhne před tělo. "Rád tě konečně poznávám osobně."

Julián by se nejraději složil tomu klukovi rovnou pod nohy, ale nemůže, protože nechce vypadat jako prase hned v začátku jejich schůzky. Břečka nasoleného roztátého sněhu ho k válení opravdu neláká. Vztáhne svojí roztřesenou ruku, aby se setkal s hebkou pokožkou dlaně svého kamaráda, se kterým si přes rok psal přes počítač. Konečně si na něj může sáhnout. Výboj, který mezi jejich dotekem proběhne, by ho srazil na kolena. Jak někdo obyčejný jako on, může mít štěstí na někoho takového?

"Na Skypu býváš mnohem ukecanější," mrkne na něj Bernard pobaveně, ale jeho dlaň stále nepouští ze svého sevření.

Oněmělý Julián se vzpamatuje. "Uhm - pro-promiň. T-taky jsem rád," zachraptí. Pobavený Bernieho pohled ho pokládá na lopatky. Neměl by se na něj takhle dívat nebo se brzo rozteče jako čokoláda položená na sluníčko.

"No," rozhodí Bernard rukama, když se vyprostí z Juliánova sevření. "Co budeme dělat? Nezajdeme nejdřív někam na kafe? Mám chuť na nějaký zákusek, tak bych tě u něj mohl trochu vyzpovídat," mrkne na něj a než se Julián stačí vzpamatovat, je chycen za ruku. "Ale…" zarazí se v půli kroku. "Neznám to tady… nevíš o nějaký dobrý kavárně?" Ten úsměv je nesmazatelný. Od ucha k uchu se roztahuje a vůbec nevypadá uměle, jen upřímně. "Jo, jasně… vím o jedný, kde by se ti mohlo líbit." Julián se vzpamatuje z omráčení. Bernard kolem sebe má zvláštní auru, která okouzluje jeho smysly. Zatřese hlavou, aby ze sebe shodil ten opar, který ho omámil. Jenže… uvědomí si dlaň, která nenuceně svírá tu jeho. Polkne.

Až takhle rychle?

Ne že by potom všem, co spolu zažili, na to neměl Bernie právo, ale… tohle je pocit, který ještě nezažil. Dlaň se orosí a on se víc zachumlá do svého kabátu.

"Je ti zima?" Bernard na něj upře své temně zelené zornice. Julián zavrtí hlavou, to on je tady přeci ten nezkušený! Proč se ho Bernard tak ptá? Vždyť to muselo být jasné oběma… to poleno mezi nimi je on. Najednou ho popadne strach. Tohle nebyl dobrý nápad! Nebyl!

"V pohodě," pohodí hlavou, přece to na sobě nedá znát! Nebude ze sebe dělat žádnou bábovku. Je mu osmnáct, proboha! Dospělost z něj jen čpí. "Pojď, je to támhle za rohem," ukáže volnou ruku někam před sebe. Ale kroky ho vedou správně.

Horká dlaň držící tu jeho ho začíná pálit, ale ne nepříjemným pocitem, naopak. Začne mu docházet, že se mu to líbí. Jeho počáteční obavy a fyzické i psychické vzbouřenosti byly potlačeny příjemným pocitem. Až moc příjemným pocitem.


Jejich přítomnost v kavárně způsobí menší zvýšení šumu a hlasitosti již přítomných návštěvníků. Julián to házel na Bernieho triko, protože ho celou dobu držel za ruku a ještě mu i držel dveře, aby mohl projít jako první. A nejen to upoutalo jejich pozornost… Bernieho nakažlivý úsměv, nenucenost… a sundání Juliánova kabátu, aby ho mohl odložit na volnou židli u jejich stolu. Alespoň, že vybral stolek u zdi, kde jsou trochu skryti všem dotěrným pohledům, které se k nim co chvíli otočili.

"Co si dáš?" mrkne po Juliánovi, když se k nim dostane servírka.

"Latté, děkuju."

"To samé, slečno a dva ovocné dorty, pokud mohu poprosit. Viděl jsem je ve vitríně." Juliánovi neujde, jak se servírka zapýří. Polkne. Jo… tohle s ním taky dělá.

Ke stolu si přisedne i dusivé ticho, jen Bernieho úsměv kazí depresivní atmosféru, která ukazuje směrem ke špatnému konci tohoto večera. Takže nic takového se konat nebude.

"Uhm… no… jakou jsi měl cestu?" výborně, Juliáne, kam se poděl tvůj smysl pro ukecanost?

"Díky, dobrou. Provoz nebyl, jen mě odchytli policajti na kontrolu, zda jsem něco nepil."

Úsměv.

Úsměv.

ÚSMĚV!

Juliánovi asi brzy hrábne. Jasně, vždycky se spolu smáli, ale tohle… tohle bylo naprosto něco jiného! Bernie… nedělej mi to. Bernard jako by slyšel jeho myšlenky.

"Děje se něco?" úsměv zmizí, nahradí ho starostlivý pohled, který se rozhlédne po lidech. "Je to ti nepříjemné? Můžeme jít jinam."

Julián zakroutí prudce hlavou. "To ne… já jen, že… dnešní dopoledne nebylo zrovna nejlepší, jsem z toho ještě zaražený a tak… omlouvám se," nasadí nesmělý úsměv. A Bernie se zase rozzáří jako stromek o Vánocích.

"Proto jsem tady, abych ti zlepšil náladu…"

Vyrušeni jsou servírkou, která před ně začne pokládat jejich objednávku.

***

"Nevadí ti, že tě držím za ruku?" Ptáš se brzo. "Vůbec mi nedošlo, že by tě to mohlo nějak obtěžovat… nechodíme spolu, ale… měl jsem takové nutkání, tak jsem to udělal," bílé zuby skousnou ret, v očích hopsají veselé ohníčky. Jistě, že mi to vadí. Proto se tak mermomocí snažím vytrhnout svojí dlaň z tvého sevření.

Byli na cestě k Bernardovu autu. Julián se v kavárně rozpovídal o blbostech a začal normálně komunikovat, ale nyní, když si uvědomoval, že spolu budou v bytě sami… to snad ještě nezažil, aby v tak krátkých chvílích takhle střídal nálady.

A Bernard opět nepřekvapí. Sotva zaparkuje na parkovišti před jejich domem a octnou se ukryti za dveřmi domu, se na něj ještě v chodbě otočí, jemně uchopí obě jeho dlaně, přitiskne ke svým ústům, aby je políbil. "Juli, nemusíš se ničeho bát, rozumíš? Já neudělám nic, co bys sám nechtěl. Rozumíš?" zahledí se mu do očí a donutí ho tak oněměle přikývnout. "A teď mi můžeš ukázat tvůj pokoj."

...

"Máš to tady pěkný, takový útulný. Líbí se mi ta knihovna. Fakt pěkný," pochválí ho.

"Díky… nelíbilo se mi uspořádání knih do malých polic, tak jsem si vyprosil takovou knihovnu, je fakt šikovná…"

Bernard přikývne. Líbí se mu. A líbí se mu i Julián a jeho výraz ztraceného kotěte. Pomalu k němu přejde. Uchopí ho za jemňoučké ruce, které mu zvedají tep. A nejen tep. Ale musí se krotit. Julián nic z toho nezná. Snad kromě virtuálního sexu a poměřování si vlastních penisů před web kamerou.

"Řekni mi, co sis představoval od mojí návštěvy? Co sis představoval pod pojmem pozvání mě k sobě… na noc?"

Julián zrudne. Což potvrdí jeho podezření. Vlastně to i docela otevřeně vyplývalo z jejich posledních konverzací, že by měl zájem… zásoba kondomů a tuba lubrikantu v tašce to jistí.

"To nic," dovolí si ještě krok blíž, jejich hlavy dávno přesáhly intimní zónu, jejich nosy se skoro dotýkají. "Jak jsem řekl, neudělám nic, co bys sám nechtěl." Špička Bernieho nosu se dotkne toho Juliánovo, jiskřivě zelené oči. Je to pocit, jako by se jeho rtů dotkla křídla motýla letícího kolem, ale tohle je mnohem příjemnější. Ten pocit zůstává.

Přitažen neviditelným magnetem na to pružné tělo před ním, se k Juliánovi natiskne blíž, ruce položené kolem pasu, rty opřené o ty druhé, horké. Zvídavý jazyk si najde cestu ven z Juliho úst a on je překvapen výbojem, který mezi nimi projde, když se vlhká špička dotkne jeho rtu. To je poslední kousek jeho trpělivosti. Polibky se stanou opravdovějšími.

Stejně rychle, jako se to stalo, jsou nuceni se od sebe i oddělit, protože jim začne docházet dech.

První krok po tom všem, co spolu prožili na Skypu, byl splněn.


 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 barbor barbor | 31. března 2013 v 23:58 | Reagovat

páči sa mi, ako to začína :D obaja sú veľmi zaujímaví a neviem sa dočkať, čo z toho vznikne.

2 LoLo LoLo | Web | 1. dubna 2013 v 11:40 | Reagovat

Tak ten název se ti moc povedl ;)

Těším se na pokračování.

3 Voldy Voldy | 1. dubna 2013 v 12:02 | Reagovat

[2]: Děkuji! Bylo to těžké, ale nakonec jsem přišla na tenhle trapný dvojsmysl :D za chvíli se můžete těšit na pokračování ;)

4 yellow yellow | 1. dubna 2013 v 13:19 | Reagovat

Voldy, a je to jednorázovka nebo Tvoje jednorázovka? *angel
Jinak jako vždy moc pěkné, super jsem se bavila.

5 Lili Lili | 1. dubna 2013 v 13:49 | Reagovat

Pútavý začiatok. Uberá sa to vážne zaujímavým smerom :) Som zvedavá či naše stratené koťátko Julián nebude ľutovať svojho rozhodnutia. I keď dosť pochybujem keďže sa jedná o príbeh od Teba. Ty vždy dokážeš vyrukovať s niečím nezvyčajným a prekvapivým :) Teším sa na pokračovanie :)

6 karin karin | 5. února 2014 v 21:46 | Reagovat

Honem jdu číst další díl. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama