22. Kapitola

6. března 2013 v 10:44 | you-kNow-Who |  Tajemství ukrytá v ringu
Prosila bych, abyste některé věci neřešili příliš do detailů...
Další tajemství je odhaleno, ale přijde ještě něco, co možná osudy našich hrdinů změní... Pomalým tempem se blížíme ke konci...

Posledně jsme kapitolu ukončili před důležitým rozhovorem... pojďme se tedy podívat na to, co bylo Petrovým uším odtajněno.

22. kapitola


Adam se nadechne v odpověď. Tohle je možná otázka na místě, ale po tom všem, co si spolu s Val zažili, se nemá chovat ochranitelsky? Příliš těžká otázka pro někoho, kdo takovou věc už bere jako samozřejmost, protože jeho Val přece nebude nikdo ubližovat.

"Nejsem si jistý, jestli to můžeš vůbec pochopit…" povzdychne si, trochu se odtáhne, voda začíná chladnout, ale neodejde z vany, i kdyby měli desetkrát dopouštět teplou vodu. Ne do doby, dokud bude mít Petra pod sebou a bude mu tak bránit v odchodu.

"Tak mi to zkus vysvětlit, Adame. Já tomu opravdu nerozumím. Kromě toho, že mezi sebou máte očividně dost silnou vazbu na to, abyste sháněli společný byt a trávili spolu volný čas…"

"Je to složitý… my se s Val známe už od malička. Vyrůstali jsme spolu, stali jsme se jeden pro druhého oporou… obzvlášť v období, kdy mi začínal odcházet sluch… byl jsem na tolika operacích a bez ní bych to asi nezvládl. Vždycky to pro mě byla moje malá Valérie a já si nedokázal představit ten život bez ní. Bez ní bych byl nic. To ona mě bránila před spolužáky a to nejen na základní škole, ale na střední… byli jsme nerozlučná dvojka, skoro jako přirostlá dvojčata. Kam šla ona, šel jsem i já a naopak. Vždycky jsem si myslel, že je Val do mě tajně zamilovaná… to mě však přešlo v momentě, kdy jsem v jejím šuplíku něco hledal a našel zřejmě nějaký deník, protože byl plný malovaných srdíček a různých chlapeckých jmen. Potom přišla střední škola a s tím i šikana za to, že jsem gay. Val mě vždycky bránila jako medvědice svoje medvíďata, postupně se vypracovávala v jakési technice psychologického umění. Kdykoliv jsem něco potřeboval, nemusel jsem se ptát, kde je, vždycky byla zalezlá v jedné z knihoven a něco studovala. Kvůli situaci v rodině se začala měnit a já ji přestával poznávat… už to nebyla tolik bezbranná holka jako dřív. Pořád vypadala jako panenka, ale její oči mluvily za ní. Život se s námi moc nemazlil…"

Adam se odmlčí a Petr mu ponechá chvilku beze slov, aby si to mohl v hlavě uspořádat a promyslet. "Ani jeden z vás nemluví o své rodině, proč?"

Adam sebou očividně trhne při natolik choulostivé otázce. "Petře… to je příliš osobní a citlivá otázka…"

"Dobře, ale jsme partneři, měli bychom o sobě něco vědět…" je to podlé, ale lepší způsob, jak se dozvědět pravdu, ho nenapadl. Adam se pomalu zvedne z jeho těla, vystoupí z vany, mlčky se začne otírat velkou osuškou, pohled zabořený do země.

"S Val se známe přesně od dvou let. Tehdy jsme si to ještě neuvědomili, ale byli jsme oba daní do stejného zařízení skoro ve stejný den. Val přišla dřív. Potom jsme spolu putovali až do jednoho dětského domova."

Petr zůstane oněmělý šokem, zírat na muže, který stojí před ním. Dělá si z něj srandu? Podle toho, jak se tváří, zřejmě ne. To proto ten nutkavý pocit mít pevnou a velkou rodinu? Protože ji nikdy neměli? Ze zamyšlení ho vytrhnou další Adamova slova.

"Dostal jsem se do jedné rodiny… nezůstal jsem tam však dlouho. Bylo mi šest a měl jsem nastoupit na základní školu v úplně cizím městem a za zády jsem měl mít cizí rodiče. A já byl ten zloduch, který terorizoval. Bez ní jsem nechtěl nikam jít. Nakonec mě sociální pracovnice odvedly zpátky. Další pokus se uskutečnil pár měsíců před mojí operací… už jsem na tom byl špatně a Val to nesla ještě hůř… utíkala a nedbala na zákazy. Nejednou ji hledala policie. Potom už jeden z našich strejdů věděl, kde ji má hledat. Tam, kde jsem byl já. A potom se obvili oni zámožní zbohatlíci, kteří si chtěli říkat mí rodiče. A já si vždy hloupě myslel, že holky to mají v tomhle směru jednodušší. Pro Val si nikdo nepřišel. Ti lidé mi zaplatili celou operaci, všechny náklady s ní spojené… nosili mi hračky, jídlo, sladkosti… měl jsem se i přes svůj stav, jako v bavlnce. Pořád o mě pečovali a to byl ten moment, kdy jsem si uvědomil dvě věci. První, že bych chtěl zažít nějakou pořádnou rodinu. Ve skupině se ti nikdy nikdo ze sester nemůže vyrovnat jako rodič… Miriam byla stejně úchvatná žena, jako je nyní Val. Tak pečlivá a cílevědomá a nadruhou stranu krásná a laskavá… a Michal, její manžel, prototyp člověka, který si přeje dítě. Viděl jsem jich v děcáku až moc. A taky zklamání ostatních dětí, když to nevyšlo… Stýkali jsme se, ale já jsem nechtěl přistoupit na to, že by si mě odvezli. Nevím, proč se to tehdy neuskutečnilo… možná si nakonec svou adopci rozmysleli nebo dostali příležitost vychovat si dítě od kojence… prostě jednoho dne místo nich přišel jen dopis. Mám ho ještě někde schovaný… ale hlavním bodem toho dopisu bylo, že naše přátelství s Val, je i přes náš nízký věk, příliš pevné než aby nás mohli rozdělit. Kdykoliv jsem potom chtěl, mohl jsem jim zavolat o pomoc… nikdy jsem to nevyužil. Jen jsem jim začal posílat pohlednice… většinou z míst, kde jsme byli na výletech nebo jen k Vánocům… byla to hloupá maličkost, kterou jsem se jim mohl odvděčit za jejich snahu a pomoc… Vlastně jim se posílám pořád…"

"Co bylo tou druhou věcí, kterou sis uvědomil?"

Adam na Petra pohlédne. Prohlédne si muže, do kterého byl zamilovaný takovou dobu… "Uvědomil jsem si, že se nesmím nechat ničím zlomit a Valérii ochránit. Ona byla ta, která z nás potřebovala největší pomoc. My ostatní jsme se stýkali se spoustou potencionálních rodin, které by nás přijaly, ale jí nepřišla ani jedna šance. Možná to byl osud, ale když odjížděla na vejšku, uvědomil jsem si, že to já jsem byl její šance. Kmen stromu, o který se mohla opřít, když jí svět dával na hubu. Kdybys jí viděl dřív… tu cílevědomost… párkrát si ji Miriam vzala na nákupy, možná, že si vzala příklad u ní… to se asi nikdy nedozvím, ale jedno vím jistě, mezi ní a Miriam proběhlo něco, co ovlivnilo mojí adopci, i když jsme se o tom nikdy nezmínili. Její získané stipendium pro studium posledních dvou ročníků medicíny v zahraničí, byla její jediná možnost, jak se dostat z toho dětství, kdy jsme byli prostým článkem v davu."

Adam, dosud se opírající o pračku a stále nahý, se začne navlékat do pyžama. Petr ho následuje, ale nic neříká. Momentálně je trochu v šoku z přemíry nabitých informací. Je tohle vůbec možné? A proč má najednou pocit, že Valérie se opravdu musí ochránit?

"Asi už to chápu…" otočí si na Adama v jeho objetí, do kterého se Adam zaklesnul, aby se schoval před jeho pohledy.

"Opravdu?"

Petr přikývne. "Muselo to být pro vás dva hrozné…"

"Nechci o tom mluvit, Petře, tohle jsou city, které jsou uschované natolik hluboko a na tolik zámků, že je nechci tahat zpátky… měl bych pocit, že musím rozdávat rány všem kolem sebe…"

"Dobře, to chápu," vtiskne jemný polibek na studené čelo. "Pojďme spát."

"Rád… a děkuju…"

"Za co?" podiví se.

"Za to, že mě kvůli takovým věcem nenecháš…"

"To, že jsi neměl možnost vyrůstat v klasické rodině, nic nemění na tom, že tě stále stejně miluji," přitiskne se na jeho rty dřív, než se pokusí nějak nebo něčím protestovat. Adam se s úlevou uvolní a nechá se do polibku vtáhnout. Možná to nebyl špatný nápad, říct to takhle na začátku vztahu… lepší než se kvůli takové věci potom rozejít.

*

"Val, nepotřebuješ ně- ou," Adam se zarazí v půli věty, když spatří Mariána spícího pod dekou nad Valině gauči. Očividně svým celkem hlučným příchodem muže neprobudil, takže se doplíží ke dveřím Valina pokoje, aby je za sebou zase pevně zavřel. Hupne na postel.

"Dobré ráno, sluníčko."

"Och, au… Adame… chovej se jako džentelman ke zraněné dámě…"

"Ups, promiň, neuvědomil jsem si to… za to mi došlo, jak je to dlouho, co jsme se takhle naposledy vedle sebe probudili…"

"To máš pravdu… ale ty teď usínáš vedle někoho jiného," mrkne na něj Val, což působí trošku strašidelně s Valiným barevným make-upem, který si ještě dlouho nebude muset upravovat. Takovou modřinu nezakryje ani sebelepší a sebedražší materiál. Pohladí ji po nedotčené tváři.

"A co tady vlastně chceš?"

"To je mi uvítání, marode… mám se o tebe starat ne? Ale soudě podle ochránce spícího na tvém gauči, jsem tady jen třetím kolečkem…"

"Marián je ještě tady?" podiví se Val při pohledu na budík stojící na nočním stolku.

"Jo, vesele si chrupká… musím uznat, že ve spánku vůbec nevypadá tak, jako působí za bdělého stavu…" převrátí se na břicho, opře o ruce, aby na Val lépe viděl. "Ostatně… to ani ty ne," vyplázne na ni jazyk a schová se před jejím útokem nepohmožděné ruky.

"Jsi nějaký drzý… co se stalo?" jejímu bystrému oku nic neunikne, to je fakt.

"Měli jsme včera večer s Petrem zajímavý rozhovor…"

"Ano? A o čem? Jestli to tedy není mezinárodní tajemství…" uculí se, vidí na něm, že jí to chce říct, ale pošťouchnutí si neodpustí.

"O nás a naší minulosti… nejdřív… vyplynulo to z toho, že se k tobě chovám moc ochranitelsky a… Petr chtěl vysvětlení."

"A?" špitne Val, i pro ni není tohle téma příjemnou záležitostí.

"Nic, myslím, že to pochopil…"

"Takže jste vše završili plnohodnotným sexem, jak se na partnery sluší?" strach, který se jí před chvílí mihnul v očích je pryč a zpátky je zase ta stará Val.

"To si můžeš klidně napsat do deníčku, že jo!"
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Arya Flowerny Turner Arya Flowerny Turner | E-mail | Web | 6. března 2013 v 14:19 | Reagovat

Dokelu, Voldy, ty máš fakt v každej poviedky nejakú drámu... Chudák Adam, muselo to byť pre neho ozaj ťažké. A som rada že to Peter pochopil :3
A čo znamená to, že sa to blíži ku koncu? Akože koľko kapitol (aspoň približne) ešte zostáva?
Nemám z toho dobrý pocit, ty chceš niekomu ublížiť... TT.TT

2 Voldy Voldy | 6. března 2013 v 14:26 | Reagovat

[1]: viděla bych to kolem třiceti kapitol (plus mínus) jako kompletní povídku :)

3 Arya Flowerny Turner Arya Flowerny Turner | E-mail | Web | 6. března 2013 v 14:30 | Reagovat

[2]: jóój, ale veď  to sme iba za druhou tretinou, to ešte môžeš pokaziť a znova napraviť :D horšie by bolo, kebyže to iba pokazíš -.-

4 Luczaida Luczaida | E-mail | Web | 6. března 2013 v 14:51 | Reagovat

Petr má jediný štěstí, protože tohle opravdu nevidím jako důvod k rozchodu..

5 Sanasami Sanasami | 6. března 2013 v 16:10 | Reagovat

no nedivím sa Petrovi, že chcel vedieť čo je medzi Adamom a Val pretože každý môže byť priateľ aj ten najlepší ale pokiaľ sú tí dvaja na seba odkázaný tak je jasné, že ich vzťah je až súrodenecký :D...iste že to nie je dôvod na rozchod ale ak chceš z niekym existovať nemali by ste mať medzi sebou tajomstvá ....páááni Marián asi musí byť veľmi zalaskovaný :D :D :D ale to je dobre pre Val aj ona potrebuje už svoju polovičku :D :D :D...pokračkoooooooo

6 Profesor Profesor | 6. března 2013 v 19:18 | Reagovat

Dobrá, nebudu zacházet do detailů...;-P
Moc hezká kapitola.

7 Sung Sung | 6. března 2013 v 20:40 | Reagovat

Kdybyste spolu s Pret netýrali vaše postavy, tak byste se asi ukousaly nudou:-D Ale je fakt, že jinak by nebylo co číst:-D

8 Voldy Voldy | 6. března 2013 v 21:01 | Reagovat

[6]: Jsem moc vděčná :D

[7]: No vidíš, nějakou výhodu to přeci jen má :D

9 katka katka | 6. března 2013 v 21:17 | Reagovat

tak jsem si oddechla měla jsem z toho rozhovoru strach

10 barbor barbor | 7. března 2013 v 2:09 | Reagovat

zaujímavá časť. ale som rada, že peter to chápe. dáva adamovi priestor. núteni k ničomu dobrému ešte neviedlo. ale má pravdu v tom, že niektoré veci sa vedieť musia. pekná časť ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama