21. Kapitola

1. března 2013 v 0:05 | you-kNow-Who |  Tajemství ukrytá v ringu
Víte... není ani problémem kapitolu nebo danou část napsat... spíš je problém ji sem vložit :D

21. Kapitola

Tiché kroky vedoucí ke stejnému lůžku jako každý den, v ten samý čas. Valérie se lehce zavrtí, když je vytrhnuta z nepříliš silného spánku. Do nosu ji udeří příjemná vůně. Pomalu otevře oči…

…sestřička roznášející snídaně se právě naklání k jednomu z přístrojů, které kontrolují stav kyslíku v krvi. Zklamaně oči zase zavře. Dnes nepřijde? Ví, že je to muž. Muž, který krásně voní. Muž, který ji zde nechává krásné květiny v neobvyklých kombinacích. Už jich má pět. Pět dní je při vědomí.

"Ahoj Val," Adam s úsměvem nakoukne do dveří jejího pokoje, který zatím obývá sama. "Mluvil jsem s doktorem, prý bys mohla jít po obědě domů. Ovšem pokud slíbíme, že se budeš chovat slušně, nebudeš se namáhat, budeš odpočívat a chodit na kontroly," spiklenecky se na ní zahledí. "Co ten kyselý ksicht?"

"Ale nic, zavři ty dveře a pojď sem… Vypadla bych docela ráda… Už mi ta jejich péče začíná lézt na nervy…"

"Jo… vsázeli jsme se s Petrem, kdy mi budou volat, že si tě máme odvézt…"

"Drzoune!"

"K vašim službám, veličenstvo…"


"Půjdeš semnou dovnitř a vybereš si, co chceš k jídlu?" Adam na Val stočí pohled, zatímco parkuje na rozlehlém parkovišti nákupního centra.

"Jsi blázen? Ve stavu, kdy jsem byla ráda, že si můžu umýt zuby?" Valérie se na něj zakaboní s nakrčeným nosem. Je si vědoma své ne zrovna libé vůně. Taky se nemůže dočkat, až bude doma a bude se moci pořádně vysprchovat. Navíc modřina v obličeji pořád přetrvává a byla upozorněna, že bude ještě trvat, než zmizí. O bolestivých žebrech, které jsou stále zbarvené do černa, raději nemluví. Stahovací obvaz, který dostala, dělá její páteř nepřirozeně rovnou. Alespoň, že nejsou zlomené kosti na nohou nebo rukách, to by jí asi vadilo víc. Zahledí se přes zpětné zrcátko na zadní sedadlo, kde leží všechny květiny, které dostala. Od koho jsou? A nemohly by být od toho, co úmyslně naboural do jejího auta? Možná by měla mít strach, ale vůbec ho nemá. Nechává si chladnou hlavu i v takové situaci, ale na Adamovi vidí, že ho to trápí. Že musí pořád přemýšlet nad tím, co se stalo.

"Jsem tady."

"To je dost, máš všechno?" Val se na Adama s úsměvem podívá. Otočila by se na něj celá, ale to by se potřebovala smět pohnout, což žebra nedovolují.

"Jistě, tvoje lednice konečně nebude tak vymetená jako vždycky," mrkne na ní, usedne za volant a vyráží směr jejich byty.

S taškami ověšený jako vánoční stromek, se pachtí do patra, aby se Adam zarazil při pohledu před jejich dveře od bytu. Valérie, která jde celou dobu za ním, do něj nešetrně strčí, protože zastavení neočekávala. Usykne, když poraněnými žebry projede bolest. "Co-?"

"Počkej tady. Někdo tady byl."

"Cože?" Val se konečně podaří nahlédnout přes rozložitá záda svého kamaráda. Pugét květin stojících ve skleněné váze je umístěn přímo k jejich dveřím. "Adame… to je blbost. Přece by nás někdo nešmíroval. To se děje v Amerických filmech…"

"A ty ses zřejmě při té nehodě bouchla do hlavy…" zavrčí na ní. Možná vidí duchy, ale tohle přeci není normální. Vytáhne mobil z kapsy, vytočí číslo detektiva, který má na starosti jejich případ.

Valérie šokovaně sleduje jeho počínání s rozevřenýma očima. Uniká jí snad něco? Vždyť kdyby ublížení patřilo jí, už se jim dávno podařilo jí oddělat a ne že by jí nosili květiny. Petr s Adamem byli taky v pořádku. A Adamovo chování bylo podle ní přehnané. Usadí se na schody, nemá cenu někam spěchat, když jí Adamovo tvrdý výraz nepustí dál. Jako pozorovatel nějakého filmu sleduje práci policistů, kteří přijeli na její vkus nějak moc rychle. Adam jim cosi vysvětluje, přijíždí Petr. Vnímá jen, jak jí podává svou vyhřátou mikinu, aby jí nebyl zima, na to už je stejně pozdě. Pořád na tom není tak dobře, jako před tou bouračkou, cítí stále doznívající účinky léčiv, kterými ji dopovali. Víčka se pomalu přivřou k sobě, než upadne do mikrospánku.


"Neměl jsi jí tam nechávat sedět."

"A co jsem měl dělat? Museli jsme počkat, než přijedou, abychom něco nezničili…"

"Uvědomuješ si, že má zlomená žebra a v lícní kosti pár drátů? Pořád je oblbnutá léky. Sezení na studených schodech jí rozhodně nemohlo prospět. A viděl jsi, byl to planý poplach. Marián by nic takového neudělal."

"A tys věděl, kdo jí ty kytky posílá?"

"Samozřejmě, že ne, ale měl jsem malé podezření, když jsem ho předevčírem brzy ráno viděl ve služebním oblečení na chodbě nemocnice, tak mi to divný přišlo, ale říkal jsem si, že za někým mohl klidně být a u Val byly nové květiny. Teď to máš potvrzené."

"Fajn, ale netrvalo jim dlouho ho vypátrat, že?"

"Tak když jí tam nechal kartičku se vzkazem a svým jménem… nemaskoval ani svoje otisky. Toho by našli, i kdyby nechtěli…"

Petr zkušeně, jako by to dělal každou chvíli, zabalí spící Val do vyhřáté deky, kterou nechal prohřát na okně na sluníčku. Musela být opravdu unavená a Adam si jí za tu dobu, co byla na studených schodech, nevšímal.

"Uvař jí, prosím tebe, alespoň čaj," vykopne ho z Valiny ložnice, protože se posledních pár dní chová jako paranoik. Jistě, i on má strach, ale v některých situacích to trochu přehání. Policisté ho ujistili, že se o Jardu postarají a budou ho hlídat. Zatím však nepřišly žádné ověřené zprávy, které by poukazovaly na to, že v té nehodě má prsty. Jenže jim na to ukazovala spousta věcí. Kdo jiný by jim jinak chtěl ublížit?

*

"Co si o tom všem myslíš?" Adam ležel natažený na posteli a Petr na něm, s hlavou uloženou do jeho klína.

"O čem přesně?"

"No o té nehodě… nebyla to náhoda, ale na Jaroslava taky nic nemůžou najít. Tak kdo to tedy byl?" Petr pochopí, že jde do tuhého a raději sklouzne z těsné vzdálenosti Adamova těla, které by ho mohlo rozptylovat od normálního myšlení.

Pokrčí rameny. "Víš, co si o tom myslím…"

"Copak se tvůj názor nezměnil?"

Zakroutí hlavou, zatímco se posadí do tureckého sedu. "Můj názor se asi nezmění. Myslím, že v tom má prsty opravdu Jarda. Kdo jiný? Vždyť vy dva nemáte žádné otevřené nepřátele. Ale já ano. A to auto, ve kterém Val byla, bylo psané na tebe. Nikdo nemohl vědět, že s ním zrovna někam pojede ona. Zvlášť, pokud se ten někdo neinformoval blíže… Váš vztah je dost viditelný, ale venku spolu zase nejste tolik vidět, Adame…Byla prostě ve špatné chvíli na špatném místě…"

"Ale co kdyby se to stalo mě? Bylo to mířený na mě, ne na tebe. Co bys dělal potom?"

"Adame…" rozrušeně si prohrábne už tak rozcuchané vlasy. Tohle se mu přestává líbit. Směr tohohle rozhovoru zachází až příliš daleko. Ale asi to nastat mělo.

"Žádný - Adame - odpověz mi." Tvrdý pohled, který mu věnuje, ho zabolí. O co tady k čertu jde? Jak má vyjádřit něco, co ho děsí každou noc, zatímco Adam spí? Myslí si o něm, že je naprosto bezcitný? Že se ho takové věci vlastně vůbec netýkají? Vždyť se ve skutečnosti znají příliš málo na to, aby věděl, jak se v jakých situacích bude chovat. Zažili spolu zatím jen ty krásné věci… kvůli tomu na něj bude teď vyjíždět? Je mu jasné, že tady šlo a možná pořád jde o život, ale jak mu má vysvětlit, že to s ním není tak, jak to může působit. Zvlášť, když Adam sám působí trochu nepřístupně vůči jakémukoliv názoru. Kdyby se to tak nestalo Valérii… ona by věděla, jak takovou situaci vyřešit.

Mohlo to být snad mlčení, kterého se dopustil v zamyšlení nebo zvuk zvonku, který se i přes pokročilou večerní dobu, rozezní bytem, každopádně je opuštěn a zanechán na pospas vlastním myšlenkám.

Zvědavost mu však nedá, přilákán zvýšenou hlučností, která není běžná, zvedne se z postele rychleji, než měl původně v plánu. Co kdyby bylo třeba zasáhnout? Zarazí se pohledem na trojici stojící ve spojovací chodbě.

Adam stále s pěstí připravenou na další vpád, přičemž první mířená rána dopadla na svůj cíl. Marián, tisknoucí si bradu, která by se mohla co nevidět zbarvit do podobných odstínů jako Valina líce. A do třetice Valérie, vyrušená ze spánku hlukem, který vyvolal zvonek. Unavená a rozespalá tvář jen dokazuje, z jaké činnosti byla vytržena. Zapřená ramenem o rám dveří se sotva drží na nohou, což těm dvěma kohoutům naproti sobě jaksi nedochází. Jenže po dalším přezkoumání situace si uvědomí Mariánův těkající pohled na Val. Alespoň jednomu to pálí, když druhý má před očima krev.

"Adame, pojď dovnitř, myslím, že Marián nepřišel za námi, ale za Valérií," chytne ho jemně za paži, aby nebyl odmítnut. Kupodivu není jeho snaha zahnána stejnou pěstí, naopak, prsty povolí sevření, mozek dovolí tělu, aby se uvolnil. Vděčný pohled Mariána ignoruje. Nyní se soustředí na Adamovu osobnost, protože sám na něm cítí, jak rozpolceně se cítí. Vyzařuje z něj tolik nejistý postoj, který byl vedle normálně zdravé a v pořádku žijící Valérie, jako ze žuly.

"Přišel jsem se jen omluvit… nenapadlo mě, že byste to mohli brát takhle… Teď mě pustili od policajtů. Ten vzkaz, který jsem napsal, byl jasně prokazující, že jsem nevinný. Navíc toho, kterého policie podezřívá ani neznám… neznám vlastně ani vás, což jsem musel vysvětlovat… Tu ránu jsem si zasloužil. Omlouvám se, myslel jsem to dobře," podívá se Marián omluvně nejdřív na Adama s Petrem za zády a potom stočí kajícný pohled a pobledlou Val, které právě došlo pár věcí. Zmateně se snaží pobrat tolik informací. Květiny byly od Mariána? Od toho sexy týpka, který jí tolik učaroval na Adamových trénincích? Sexy hasič?

Adam kývne. "Fajn, protentokrát. Ale nepřej si mě naštvat, Mariáne. Dám si na tebe pozor." A k překvapení všem jen Marián beze slov přikývne, v očích odhodlaný výraz. Takové vyhrožování mu nijak neublíží a on si umí svůj zadek ochránit. Ale tady nehodlá dělat žádné špatné věci. Ne vědomě.


Zalezlí do své půlky bytu se tentokrát Adam tiskne k Petrovi. Po tom, co povolil Mariánovu návštěvu bez jeho přítomnosti ve Valině obývacím pokoji, se potřeboval malinko uklidnit... Uchýlen do mokré náruče tvořené pěnou a Petrovými pažemi, nechává se konejšit.

Petr se maličko pokroutí, jako by se necítil nejlíp. Rozhovor, který načne, nebude zřejmě příjemný. "Nemyslíš si, že se vůči Valérii chováš až příliš ochranitelsky?"
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 barbor barbor | 1. března 2013 v 2:09 | Reagovat

no tak to som zvedavá na ten rozhovor. len sa obávam, že dôjde na hádku alebo niečo také. ale nechám sa prekvapiť, čo sa chystáš urobiť

2 katka katka | 1. března 2013 v 10:55 | Reagovat

už teď mám pocit že jde s tím rozhovorem do tuhého ,Petr stojí na tenkém ledě a já mu držím palce proto že ho mám moc ráda

3 Sanasami Sanasami | 1. března 2013 v 10:56 | Reagovat

Pááááni to bola sila Adam ma ale páru...nojo trošku je Adam paranoidný nemusel hneď Mariana mlátiť ani sa nedivím, že je Peter trošku nesvoj po jeho predošlej skúsenosti s Jardom .....nááádhera pokračkoooooo

4 Voldy Voldy | 1. března 2013 v 12:12 | Reagovat

[1]:[2]:[3]: do tuhého určitě jde... Trochu se nám to tam rozvíří, ale nebojte, nic nebude mít dlouhé trvání... Děkuji za vaše reakce :)

5 Luczaida Luczaida | E-mail | Web | 1. března 2013 v 14:02 | Reagovat

Trochu se nám to tu přiostřuje :D
Jo, Adam se chová dost přehnaně, ale na druhou stranu se to v jeho pozici dá docela pochopit..

6 Lili Lili | 1. března 2013 v 14:35 | Reagovat

júúútakže kvetiny boli predsa od Mariána. To je super. No ohľadne Adama a Petra tak to bude ešte polízanica. Adam sa zdá trošku precitlivelý i keď sa niet čomu diviť. Som zvedavá ako to bude pokračovať :)

7 Profesor Profesor | 1. března 2013 v 21:34 | Reagovat

Já se Adamovi nedivím, že se o ni bojí, zvlášť teď. Přesto si nemyslím, že ten rozhovor bude příjemný.

Jsem tak ráda, že ty kytky byly od Mariána...

8 Neru-chan Neru-chan | 2. března 2013 v 20:44 | Reagovat

Voldíčku, můj pane, prosím ne Avadu! Pár Cruciátků bude stačit! *úslužně se klaní až k zemi* Slibuju, že už nikdy neudělám tak hroznou věc jako tě přes měsíc nenavštívit, je mi to upřímně líto - škola TT-TT
Teď jdu napravit všechny své resty a budu mít co dělat, protože tolik sérií tady přibylo jako bych tu nebyla rok O.o
Nu já.. jdu ČÍST tak zatím ^^
//k povídce přidám komentář později, až si přečtu všechny její díly hehe:Dhe:D//

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama