Cukrové polibky {5}

26. února 2013 v 7:00 | you-kNow-Who |  Hořkosladké polibky
Co se stane, když se dva rozdílní lidé setkají v jednom bytě bez dalších svědků? A zůstane Teo na noc?
Řekla bych, že upozornění 12+ pro polibkáře.

Cukrové polibky - část pátá


Naprosto nervózní z očekávání, co se bude za několik okamžiků odehrávat. Rozhozený vlastními pocity i myšlenkami. Bezmyšlenkovité pochodování po prázdném bytě, jak se snaží udělat prostředí příjemnějším. Oblečen do svých oblíbených kraťasů a upnutého trička s límečkem, protože mají v bytě příjemné teplo, se usadí v kuchyni za stůl, aby za okamžik vyskočil a napochodoval do svého pokoje. Musí překontrolovat, že je vše na svém místě. Teodor by se mohl vyděsit, kdyby spatřil nějaké věci, které jsou pro jeho zákonem nezletilé oči, některým strach nahánějící.

Otec odešel již před několika hodinami. Vlastně se po práci jen osprchoval a zmizel za dveřmi bytu se slovy, aby se tu moc nenudil. V práci se mu nedařilo, dokázal snad poprvé v životě spálit těsto na jahodovou roládu. A proto Oliver upadal do této nálady. Zaklel by se nejraději do nějaké skleněné kuličky, která by se po čase ztratila z dohledu všech.

Zvuk zvonícího zvonku ho probere z letargie.

Záda i tváře polije studený pot.

Je tady.

Zuby uvězní dolní ret ve svém sevření, prsty projedou rozcuchané a stále ještě vlhké vlasy.

Než otevře dveře, musí se dvakrát hluboce nadechnout a vydechnout, aby se uklidnil.

"Pojď dál."

Teodor beze slov vejde do malé předsíně. Pro něj příliš malé předsíně. Snad ještě nikdy nebyl v tak malém bytě. A to vidí pouze předsíň. Jak vypadají ostatní pokoje?



"Máš dobrou postel, příjemné místo…"

"Já vím, proto jsem chtěl mít tady pokoj…" usměje se na něj jemně. Pozorně sleduje, jak se Oliver ukládá vedle něj v oblečení. Neptá se, proč se nesvlékne. Zachumlá se do své peřiny a nechá volný jeden konec, aby se mohl Oliver přidat, ale on ho jen více přikryje, zmačká do peřiny a přitiskne se k jeho tělu. Byl překvapený, že se mu podařilo klimbat už dole v obýváku a Oliverovy silné paže ho najednou vzaly do své náruče, aby ho odnesly do postele. Ještě víc překvapil sám sebe, když vyslovil svojí prosbu; "zůstaň." A on zůstal. Neptal se, prostě přikývnul a s úsměvem si k němu vlezl.

"Chtěl jsem…" začít rozhovor?

"Prostě spi," zašeptá Oliver až příliš jemně na své původní chování. A on ho poslechne. Je najednou příliš unavený na cokoliv. Sám si není jistý, jestli je možné, aby takhle rychle změnil názor. Jenže Oliver dokáže být i jemný a ohleduplný… soudí alespoň z toho, jaký pohled a postoj vůči němu nyní zaujal.



Oliver je nervózní? Teodor si skousne rty při tom zjištění. Je tomu tak. Nepříjemné ošívání z této situace mu jasně dokazuje, že není ve své kůži. Huh? Kam se poděl onen nepřístupný kluk?

"Dáš si něco k pití?"

"Jo, klidně." Konečně se přesunou z té malé chodby do jiné místnosti a on tak bude moci porovnat. Zarazí se mezi dveřmi. Vypadá to, že se někdo snažil opticky rozšířit místnost, do které má vejít, ale vzhledem k interiéru se mu to nepodařilo tak, jak chtěl.

"Co je?" Oliver se viditelně ošije, neušel mi Teodorův pohled, kterým si prohlíží jejich byt.

"Nic," pokrčí Teodor rameny, ale Oliverovi neujde žádný z jeho projevů, tik v očích… "Jen je to tady malé." Dodá ještě, když se Oliver nadechuje k nějaké odpovědi.

"No jo, na megalomanský dům jako máte vy, nemáme," pokrčí rameny, vtiskne Teodorovi do ruky sklenici s pitím. "Chceš jít do obýváku nebo zůstaneme tady?" začíná si nalézat v tomhle kontaktu svou cestičku, aby se uklidnil.

"Co tvůj pokoj?" navrhne Teodor drze.

Jen pokrčí rameny, vlastně to očekával. Co se dá dělat.

"Pěkný," zkonstatuje Teo spokojeně, když se usazuje v Oliverově pokoji na pohodlně vypadající postel. Jeho pokoj vypadá dost osobitě, jako by do jeho zařízení nikdo nezasahoval, jen majitel. Zaklapnutý notebook leží na stole vedle hromádky několika knih. Zašilhá po nich, ale Oliver se v tom místě opře svým pozadím o stůl v dostatečné vzdálenosti od něj.

"O čem jsi chtěl mluvit, že jsi tady?"

"Nechceš jít sem?" poklepe vedle sebe na posteli dlaní. Oliverův postoj mu dodává něco do jeho dominantních sil a vůlí. Najednou má pocit, že musí bojovat… ale za co vlastně?

"Raději ještě chvíli postojím, potom se třeba přidám." V modrošedých očích se blýskne nějaká emoce, která je Teodorovi dál skryta, ovšem koutky úst se zformují do křivého úsměvu. "Řekneš mi už, o co jde?"

"Fajn. Nemohl jsem si nevšimnout, jak po mě… ehm… jedeš? Myslíš si, že je to nenápadný, ale pro mě, jako pro kořist, to opravdu zase tolik nenápadný není."

"Nemám tušení, o čem to mluvíš."

Teodor se uchechtne. "Jasně." Najednou je příliš blízko něj na to, aby se Oliver mohl odtáhnout. Přimáčkne ho svými boky ke stolu, aby se ujistil v tom, že zase tak moc nekecal. Horký dech ovane Oliverovo ucho, jak se nakloní blíž a najednou je namáčknutý na zdi.

Kdy ho stihl otočit?

Kdy se vůbec dokázal pohnout?

Spřádá plány a přitom sám podléhá Oliverově vůni a tělesnému teplu. Vzrušené boky se tisknou k těm jeho, donutí ho to zasténat. Vlhký jazyk olízne jeho lalůček. Srtne, když se velké množství krve přesune do jižních částí jeho těla.

"Nevíš, s čím si zahráváš. Neměl bys tolik riskovat, když jsi ještě panic." Je hrubě pevnými pažemi zdvihnut o několik čísel výš, aby se svým vlastním vzrušením skrytým kalhotami, tisknul na to Oliverovo. Ten kluk má neskutečnou sílu. Veškeré myšlenky jsou utopeny v následném polibku, který Oliver věnuje jeho rtům a on na to nestihne skoro ani zareagovat. Stejně náhle jako přišel onen vpád, je i povalen na postel, avšak váha, kterou by na sobě očekával, se nedostaví. Zmateně pootevře víčka od sebe. Oliver se značně pocuchaným výrazem, očividně zmatený ze svého chování, se nad ním tyčí jako Eiffelova věž.

"Ty vůbec nevíš, co chceš!" nařkne ho najednou Oliver nad uvědoměním, které si snad přečetl v jeho pohybech těla. Jinak si to nedokáže vysvětlit. "Myslíš si, že si sem naklušeš a prostě semnou přijdeš o svou čest?" odfrkne si. "S ohledem na to, jak to zatím děláš, bych si netroufal nazývat to ctí."

"Prosím? Nebyl jsi to ty sám, kdo řekl, že když mě dostane do postele a já se podvolím, že mi pomůžeš naše otce od sebe dostat?" vyplivne na něj jedovatě.

"Jistě, ale rozhodně to nebylo myšleno tímhle způsobem. Ty si myslíš, že sem nakráčíš, nastavíš a nazdar? Kdepak. Pořádně bych si tě vychutnal. A ne jen jednou," rozhodně si prohrábne vlasy, protože to není gesto, které dělá, jen když je nervózní. Už je to zvyk, který potvrzuje pravidlo. Je nervózní.

Ten kluk ho vůbec nezná. Vůbec nemá tušení, kdo před ním stojí. A co se po něm chce.

Neví nic, co by mu mohl přinést život. Příliš naivní.

A chce vůbec tímhle projít? Tím, že by mu musel všechno ukazovat, učit ho… Ano, chce.

Zaúpěl by sám nad sebou k měsíci v úplňku, aby ho přišli vlci sežrat. Hloupý sen.

Teplá ruka se dotkne jeho prstů. Vrátí se o dimenzi zpět, aby stočil svůj pohled na Teodora stále ležícího v jeho posteli. Už není tak pomuchlaný, jako když ho na tu postel povalil.

Teodor si při pohledu na Olivera uvědomí, jak se jeho chování zase změnilo. Spadla ona maska netečnosti a věčného výrazu: jsem-pán-sám-sebe. Opravdu je takový, jak se celou dobu tváří? Ne, není. Dochází mu to, když se na něj teď dívá. Určitý odstup od všech, ho má uchránit před ublížením. A přitom se před ním rozpadá jako domeček z karet. A ten dotek ho zřejmě rozpadl úplně. Najednou se mačká vedle něj. Tiše, beze slov.

"Ničíš mě…" pronese po chvíli, kdy vdechuje Teovu vůni vlasů.

"Prosím?"

"Hraješ si semnou jako kočka s klubkem vlny a já… ničí mě to." Skryje se za zoufalství, které sám pociťuje. Rozpadlý na tisíce malých střípků.

"Nehraju si, já…"

"Ale hraješ. Děláš věci, které neočekávám. Nerozumím tomu. Nerozumím tobě. Dokonce už nerozumím ani sám sobě, já… nevím, co se semnou děje." Odtrhne se ze sevření ještě chlapeckých paží. "Tohle není správné."

"Proč by to nemohlo být správné?"

"Protože ty to děláš jen kvůli tomu, abych rozdělil naše otce. A já to nikdy neudělám. Jejich vztah je prototyp něčeho, co já nikdy nebudu moci poznat, protože mě všichni vždycky opustí ještě před tím, než mne dokážou poznat. Ta nabídka byla jen přetvářka, protože jsem tě moc chtěl dostat," konstatuje prostě.

Šokované ticho.

"Ty jsi… celou tu dobu?!" najednou se Teo dostává na nohy a neví, kam dřív šlápnout. Nedopatřením se při vstávání zapře do Oliverova stehna, po kterém mu ruka bezděčně sjede a on dopadne bradou tvrdě na změklé Oliverovo břicho. "Kurva," zakleje pro sebe. Naprosto neohrabaně se pokusí zvednout. "Nesměj se," zavrčí na culícího se Olivera, který po tom napomenutí smíchy vyprskne nahlas. "No skvělý. Jsem rád, že se bavíš." Atmosféra, kdy ho chtěl seřvat a dramaticky za sebou třísknout dveřmi, je pryč.

"Nepřijde ti to absurdní?" uklidní se, když se Teodor zvedne z jeho těla.

"Možná…"

"Chceš se podívat na moji sbírku?" Teo pozdvihne obočí. "Filmů. Můžeme si něco zapnout. Nebo chceš raději odejít? Po tom, co ses tady dozvěděl?"

A Teovi zacuká v kolenou, jak chce vypadnout z tohohle bytu a už se sem nikdy nevrátit. Už nikdy nevidět Olivera. Toho stranícího se padoucha s příliš měkkým a romantickým srdcem. Na druhou stranu se však jeho zbytek těla pokouší přemluvit mozek, aby vzal nadvládu a nechal ho usazeného na pohodlné pohovce v přítomnosti někoho, s kým mu bylo v posledních několika minutách docela dobře. Paradox?

Zahledí se na Olivera, který smířeně čeká na verdikt, ať už bude jakýkoliv. Zase je zpátky v jeho očích ta zoufalá potřeba nebýt sám, ale i rozhodnost, že zvládne Teův odchod. A nohy se rozpohybují pod vlivem rozhodnutého mozku tím nejschůdnějším směrem.
 

20 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 katka katka | 26. února 2013 v 8:39 | Reagovat

doufám že šel k Oliverovi , protože by týral i sebe

2 Sung Sung | 26. února 2013 v 8:43 | Reagovat

Těším se na pokračování, ti dva jsou skvělí:-)

3 Luczaida Luczaida | E-mail | Web | 26. února 2013 v 12:47 | Reagovat

Hej oni jsou fakt psycho :D Měli by si to mezi sebou nějak urovnat a ten malej pitomec by si měl uvědomit, že do vztahů ostatních se prostě srát nemůže, ještě k tomu, když je to jeho taťulda :D

4 barbor barbor | 26. února 2013 v 13:11 | Reagovat

to je vzťah :D vlastne to ešte nie je vzťah a už riešia toľko vecí. ja z nich nemôžem. jeden väčšie trdlo ako druhý :D no tak to sa teším na to, ako to všetko dopadne a vyrieši sa :D alebo ešte viac zamotá?

5 Monika Monika | 26. února 2013 v 16:51 | Reagovat

som z nich úplne zmätená, fakt som :D

6 Pret Pret | 26. února 2013 v 19:01 | Reagovat

Voldíku, nemyslím, že je nejlepší publikovat každý den, ale pokud na tom trváš... Až si mě vypíšeš, tak budeš plakat :-P

7 Sanasami Sanasami | 26. února 2013 v 20:38 | Reagovat

Dúfam, že smerom k Olimu :D :D...náááááádhera pokračko prosíííííííím  :D :D

8 Lili Lili | 26. února 2013 v 21:53 | Reagovat

Ty to vždy v tom najlepšom usekneš. To nie je fér. Obidva sú zlatí. Pomaly, ale isto sa niekam posúvajú. Je super sleodvať ich postupné spoznávanie. Teším sa na ďalší diel :)

9 Arya Flowerny Turner Arya Flowerny Turner | E-mail | Web | 26. února 2013 v 23:17 | Reagovat

Smerom k Oliverovi, priznaj to, zlý Voldy :D Takto trápiš čitateľov? :'( Ale ozaj som verila, že Teo sa už taj myšlienky rozdeliť ich otcov vzdal... no čo už :/ Ale Oliver ho zmení :) Bolo to celkom sexy, na to že to bolo 12+ :D Len tak ďalej Voldy (a možno sa dopracujeme k nejakému normálnemu varovaniu :D ale nie, vieš že som vďačná za všetku tvoju tvorbu :D) Teším sa na pokračovanie ;)

10 Karin Karin | 8. února 2014 v 16:02 | Reagovat

Doufám že neodešel. ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama