Pod vodní hladinou {4}

8. prosince 2012 v 19:33 | you-kNow-Who |  Pod vodní hladinou
Kim se vrací domů sám a nešťastný. Jak dopadne další setkání s Rikem?
Věnováno všem komentujícím :)
Hezky se bavte.

Pod vodní hladinou {4}


V ruce třímá koženou šňůrku, na které má zavěšen jeden z bělostných zubů. Leží v pokoji schoulený do klubíčka. Rik se objevil pár minut po jeho příchodu… a zase zmizel. Teď může slyšet jeho hlas ze spodního patra, ale nerozumí mu. Asi ani nechce. Osazenstvo dole se podle smíchu dobře baví…

Mobil zavrní. Zvuky si nechal vypnuté…

"Mami?"

"Zlato, volal mi táta, prý přijedeš domů dřív? Co se ti stalo?" vystrašený hlas není hraný. On se nikdy domů nevracel dřív než po konci potápění nebo jiných akcí.

"To je… mami, já ti to povím, až budu doma… nezlob se…" polkne knedlík, který se mu najednou objeví v krku. Nevšimne si postavy stojící za pootevřenými dveřmi.

Rik v ruce svírá ubohou plyšovou hračku, kterou chtěl Kimovi dát jako omluvu.

"Kime… proč?"

"Mami… já ti to opravdu vysvětlím až doma… já… jsem v pořádku, neboj se. Zavolám ti, až budu na cestě. Pozdravuj tátu," zaklapne mobil dřív, než by osoba na druhém konci mohla zaslechnout vzlyk, který se mu prodere ven z hrdla. Zmučeně zaboří obličej do polštáře a konečně se pořádně rozpláče. Všechen přetlak jde najednou ven, bez omezení.

Pláče? Sakra.

Neví, co dělat, zornice kmitají ve ztemnělé chodbě tam a zpět, jak hledají nějaký záchytný bod. V hlavě prázdno. Šok z toho, že svého kamaráda slyší brečet… to se snad ještě nikdy nestalo.

A ještě jednou sakra.

Dlouhé prsty sevřou roztomilého plyšového žraloka s vyceněnými zuby. Kroky však vedou pryč od pokoje.


Rik vyběhne schody do pokoje v naději, že Kima zastihne.

Rozražené dveře se dunivě rozdrnčí, když narazí do zdi.

Ustlaná postel bez toho infantilního modrého povlečení s malými potápěči a ponorkami. Skříň pootevřená, na půl prázdná. Zmizely i všechny knihy.

Kim je pryč.

"Kdy odjel?!" seběhne do kuchyně, kde jedna z přítelkyň jednoho z potápěčů vaří nějaké těstoviny.

"Je to asi patnáct minut… možná déle…"

"A neříkal něco?"

Zakroutí hlavou, "Jen že se bude těšit na příští sezónu."

Rik zakleje. Jenže když vyběhne z domu a bosé nohy se dotknou horkého písku, uvědomí si, že i kdyby běžel, už ho nestihne. Kim přece vždycky chodí přesně na čas.

Zmateně se ještě jednou rozhlédne po zářivém písku, který pomalu skrývá přicházející noc. Vlahý večerní větřík si pohrává nejen s vlasy, ale i s polorozepnutou košilí.

Kousek od něj, u rostlého stromu, někdo stojí. Zaostří pohled na postavu oděnou do černého. Z dálky může vidět, že dotyčný právě pustil do písku tenisky, které dosud svíral v rukách. Pohled upřený na západ slunce nad mořskou hladinou. Nevnímá své okolí.

Tiché kroky. Křupání písku a jeho prosypávání se mezi prsty.

"Kime?"

Prudká otočka hlavou…

"Riku?"

Proč jen ten odměřený hlas? Má to být tvé smíření? Nebo se chceš jen obrnit proti jakémukoliv dalšímu ublížení? Nic neříkající pohled.

"Proč odjíždíš?" trapná otázka.

"To kvůli tomu, že už bych se stejně nemohl potápět… doma mě čekají nějaké povinnosti. Takže jedu už teď."

"Aha…" co na to víc říct? Nemá tušení. Cítí se trapně. Jedna půlka jeho já, by se nejraději zasmála, prohodila něco rádoby vtipného, aby byl i Kim v pohodě a ta druhá… ta by ho chtěla přemlouvat, aby tu zůstal. Že s nimi na moře může jezdit alespoň na lodi… nemusí se potápět. A taky by chtěl vědět, že je vše v pořádku…

"Něco jsem ti chtěl dát, ještě než odjedu," zaštrachá v kapse. Vytáhne šňůrku, se kterou si po celou dobu hrál. Bílý zub zazáří v paprscích zapadajícího slunce.

"Proč? Vždyť…"

Zatroubení taxíku z malého parkoviště.

"Ber…" skoro po něm nynější přívěsek hodí. Ruka sevře držení velké tašky. "Měj se hezky, Riku." Otočí se, ale ještě přes rameno prohodí: "Výstroj mi vezmete prý s vámi, díky…"

Odchází velice tiše. Vůbec se to nepodobá jejich normálnímu chování… opravdu udělal tak velkou chybu, že všechno hezké i to méně hezké, co se mezi nimi stalo, zmizí? Jenže on je naprosto dutý, netuší, jak se zachovat. Sleduje vzdalující se záda, dokud nenastoupí do taxíku.

Ale… pokud budou brát jeho výstroj, znamená to, že se ještě uvidí? Srdeční rytmus se o jeden výboj zpozdí. Alespoň trochu pozitivní zpráva.


V pokoji je nezvyklé ticho. Není na to zvyklý. Chybí mu i to tiché pravidelné oddechování. Nepřítomně leží v nerozestlané posteli. Zírá na druhou postel, na naklepaný polštář.

Co jsem to jen udělal?

Zamžourá do tmy na perleťový zub navléknutý na koženou šňůrku.

"Kime?!" zaskučí tiše pro sebe. Agresivně se dostane pod pokrývku, smotá se do klubíčka, zachumlá do přikrývky.

Proč mám ten pocit, že bych tě nejraději políbil?!

Cítí se jako feťák, kterému vzali oblíbenou drogu. Proč si to až do teď neuvědomoval? Že by mu zjištění o Kimových citech, otevřelo oči? Ale vždyť… vždyť se mu muži nelíbili… nikdy… jen Kim… teď… Kim je výjimka. Sakra. Zní to neskutečně divně.

Pokus o usnutí je bojkotován neustálými myšlenkami na poslední střetnutí s nejlepším přítelem. Jak je možné, že se vše, co spolu za ty roky prožili, v jednom jediném okamžiku vytratí a zůstane mezi nimi jen trapné ticho?

Plyšový žralok cení své zuby z boční kapsy cestovní tašky.

*

"Kime! Zlato, jaká byla cesta?" starostlivý pohled jeho matky. Otec ji s úsměvem doprovází.

"Ahoj mami, ušlo to. Až na ty kolony…"

"Proč jsi neletěl letadlem? Měl bys to rychlejší, vždyť to víš…"

"Nemohl jsem…" rozpačité pokrčení rameny.

"Nemohl? Věděla jsem, že se něco stalo! Co se děje? Proč jsi doma tak brzo?"

Prozíravému pohledu, který z něj čte jako z otevřené knihy, se nemůže nijak vyhnout.

"Pojďte dovnitř…" rezignuje.

Všichni tři jsou usazeni na pohovce v obývacím pokoji. Ticho by se dalo krájet. Kim sbírá odvahu k rozmluvení se o příhodě se žralokem. Věří tomu, že ho mamka přinejmenším přizabije za to, že jim nenechal zavolat z nemocnice.

"Měl jsem nehodu…"

"To už nám došlo…"

"Já… vzal jsem práci při krmení žraloků. Jeden mě pokousal." Pohled na šokované rodiče. Vyhrne si dlouhý rukáv, který dosud zakrýval obvázanou ránu na ruce. Pomalu ho odmotá. Ukázkový stisk žraločích čelistí jako vystřihnutý z nějakého fanouškovského časopisu ze souboje s mořským predátorem. Dlaně ukrývající ústa obou rodičů. "To ale… nebylo to to nejhorší… krvácel jsem a pořád byl v tom akváriu a… potápěč, který pro mě skočil, mě chtěl co nejdřív vidět venku, aby ty žraloci neútočili znovu a… prošel jsem jen částečnou dekompresí… musel jsem do hyperbarické komory na několik kůr, abych to přežil, jinak by mě moje krev vlastně obrazně řečeno - udusila…"

"A to jsi nám nemohl dát vědět?! My jsme celou dobu žili v domnění, že si užíváš potápění a určitě se máš dobře a ty si mezitím ležíš v nemocnici! Kime! Přece jsme tě nenaučili takové nezodpovědnosti! Mohl jsi umřít a my… ani bychom se to nedozvěděli!" vyčítavý pohled obou rodičů ho dokonale ochladí. Zahanbeně odvrátí pohled.

"Omlouvám se, nechtěl jsem vám přidělávat starosti…"

"Nejde o to, že jsi dospělý, ale o to, že jsi pořád naše dítě a… bože, ty jsi takový trouba!" máti chytne do svých rukou tu jeho, aby si prohlédla pořád ještě nezahojené rány. "A co se ještě stalo? Proč jsi přijel tak brzo? I přes to sis mohl užívat moře ne?"

"Víte… to je… někdy vám to řeknu, ale teď na to nemám, mami. Nezlob se…" smutný pohled. "Pojedu si do bytu vybalit a asi si zdřímnu, jsem po té cestě unavený."

"Jen běž, máme v plánu jít nakoupit, tak vezmeme i tobě a hodíme ti to nahoru, až se budeme vracet, ať nemusíš nikde courat."

"Díky mami," ještě jednou ji obejme kolem ramen, než vypadne ven z domu. Chladivější vzduch než co byl u moře, se otře o jeho nezakrytou kůži noh oděnou jen do kraťasů. Tak to by bylo.

Teď už jen vymyslet, co se svým zpropadeně podělaným životem.

***

Když o tři dny později schází v bytovce, ve které žije, ke schránkám, aby převzal jakýsi úhledně zabalený balíček, netuší, od koho je. Zběžná adresa dokazující přijetí z pošty města, ve kterém strávil poslední týdny. Že by mu poslali nějaký pěkný dárek?

Usazen na pohovce v prázdném bytě, zůstane zírat na plyšovou hračku, která se mu svou hebkostí vpije do kůže. Od koho?

Pohled mu ulpí na adrese psané ručně. Riku?

Zoufalství, které se prožene jeho tělem, které se snažil do teď potlačovat, ho zastihne naprosto nepřipraveného.

Vzkaz, kterého si všimne až po obrácení krabice dnem vzhůru, když vypadne do jeho klína, ho zaskočí. Drobná kartička se vzkazem.

Odpusť mi vlastní hloupost.

Zavře oči před realitou. Kéž by šlo se prostě vypnout a vymazat ze světa. Hned by toho využil. Co jsem ti udělal tak zlého, že se pokoušíš mě tak trápit? Že mi vůbec nabízíš malou naději na to, že nejsem tak zatracený, jak se cítím.

Zvonek u dveří ho vyruší z tupého zírání do prázdna.

Co to? Nikoho přece nečeká…

Zarazí se, když otevře dveře.

Jeho dvě tašky s potápěčskou výstrojí, za nimi Rik. Oblečený do volných džínů, které mu padají přes boky a jednoduché tílko bílé barvy. Tmavá kštice je stejně neupravená jako upravená, tak jak to vždy nosí. Lehký úsměv na rtech.

"Ahoj Kime, můžu dovnitř?"

Šokovaně odstoupí od dveří, aby uvolnil prostor pro ty dva loďáky, které Rik tahá před sebou. Až v tu chvíli si uvědomí, že v prstech stále svírá modrého plyšáka.

Tiché: "Co tu děláš?"

"Dovezl jsem ti přece věci, jak jsi chtěl…"

"Já vím, ale… měli jste se vracet až za tři týdny, ne?"

"Byla tam bez tebe nuda… tak jsme se včera sbalili a vyrazili na cestu zpátky… jsem doma asi deset minut, když nepočítám cestu z letiště," zazubení.

"Och, aha… tak.. díky za ty tašky…" trochu rozpačitě si prohrábne svoje nemyté vlasy. Uvědomuje si dokonale svoje vzezření, protože se dva dny nemyl a neobtěžoval se ani převléknout. "Chceš… no… něco k pití nebo tak?"

Ale Rik přejde jeho otázku. "Koukám, že ti můj dárek dorazil dřív než já. To je dobře."

"Jo… no…" podívá se na hračku v ruce. "Dorazil chvíli před tebou," zamumlá rozpačitě.

"Já… Kime… omlouvám se. Chtěl jsem ti jen říct, že mě mrzí moje reakce jen… byl jsem šokovaný a… potřeboval jsem si v hlavě přebrat to všechno… bylo to až moc informací najednou a přitom to byla jen jedna věc. Nezlob se, prosím…"

"Já se ale nemám proč zlobit, to spíš ty…"

"Proč proboha?" vytřeštěné oči.

"Že jsem ti to neřekl už dřív a celou tu dobu jsem ti vlastně lhal…"

"Ale to… ne, Kime, to ne. Já to tak neberu. Přemýšlel jsem o tom a došel jsem k závěru, že bych se v tvé situaci asi zachoval stejně… jen… řekni mi jednu věc… předtím jsi mi na to neodpověděl…" upře na něj své hnědé oči. "Jak dlouho?"

Kim se zahledí na své Rikovy bosé nohy. "Pamatuješ na ten Valentýn, jak jsi po mě chtěl, abych ti vypomohl s dostáním té blondýnky, která ti stejně nakonec dala kopačky? Když jsi jí amatérsky zpíval tu trapnou písničku a pak jí podával tu růži. Byl to moment, kdy jsem chtěl být na jejím místě, tak... od té doby."

Prudké zalapání po dechu mu neujde. Ani pohyb ruky, která se mihne jeho periferním viděním. Automaticky ustoupí o krok do zadu. Zády narazí do zdi. Nechce ránu; jen mě prosím nemlať.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 keishatko keishatko | Web | 8. prosince 2012 v 20:47 | Reagovat

dúfam, že ho neudrie, ale poriadne objíme a vybozkáva, lebo si ho osobne podám!

2 katka katka | 8. prosince 2012 v 21:03 | Reagovat

myslím že i Rik už má celkem jasno jinak by za Kimem tak nespěchal, moc se mi ta povídka líbí mám je ráda

3 barbor barbor | 8. prosince 2012 v 23:10 | Reagovat

neviem prečo, ale mám dojem, že rik ho pohladí alebo niečo také. predsa musel tak dlho trpieť, že rika miloval. už sa teším na ďalšiu časť

4 luczaida luczaida | E-mail | Web | 8. prosince 2012 v 23:20 | Reagovat

Ale no tááák. On ho přece nebude mlátit! To bych mu asi taky musela něco udělat, kdyby ublížil mýmu miláčkovi. Pusu by to chtělo..

5 Sanasami Sanasami | 9. prosince 2012 v 10:10 | Reagovat

no páááááni to bolo skvelé on prišiel kvôli nemu domou a ten koniec nemyslím si že mu chce vraziť (to dúfam neurobí !!!!) ...rýchlo pokračkoooooooo prosííííím :D :D :D

6 Karin Karin | 3. února 2014 v 22:19 | Reagovat

Neboj určitě nedostaneš ránu. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama