Květinový ctitel {2/2}

27. listopadu 2012 v 20:44 | you-kNow-Who |  Voldyho Jednorázovky
Beta: Mik

Květinový ctitel
2. část

Zmatený.

Tak by se dal vysvětlit jeho momentální stav.

Na stole stála další květina. Teprve včera mu byly doručeny růže, které večer postavil doma v kuchyni na stůl. Dnes byla jen jedna, ale i ta fialová gerbera stačila. Co se to tady děje? Běhalo mu hlavou. Copak si z něj snaží někdo vystřelit? Docela blbý vtípek.

Momentálně byl rád, že je v kabinetu sám, protože vůbec netušil, co by řekl svým dvěma kolegyním, které byly až příliš zvědavé.

Zmučeně položí hlavu na stůl. Brýle odložil již před chvílí…

Proč dotyčná osoba, která mu tohle dělala, neposlala alespoň nějaký vzkaz, něco, co by ho utvrdilo v tom, že to nejsou nudící se studenti, kteří si dělají srandu z přiznaného svobodného gaye.

Rozostřený pohled na hodinky ho vrátí do reality. Měl by jít na hodinu.

Hlavou mu pořád vrtá, co se to tady tak znenadání děje.

Mysl se mu zastaví na vzpomínce na včerejší setkání s Filipem. Ale je blbost, aby mu někdo jako jeho dávný rival najednou posílal květiny.

Bouchne sevřenou pěstí do stolu.

Proč zrovna on? Proč ho prostě nemohou nechat žít? A jak se zdálo, ten dotyčný neznal jeho adresu. To pořád hrálo na to, že by to mohl být někdo odtud.

Zatřese hlavou. Tím se teď nesmí zabývat.

*

Třetí den přišly tři červené gerbery se žlutým jemným lemováním.

Díval se na ně vykuleně. I když ho to asi nemělo překvapit… překvapilo ho to. A zase je dostal do třídy plné studentů.

Rozezleně mrštil květinami k umyvadlu. I když věděl, že ony za nic nemohou. Nemohl si pomoci. Ledovým pohledem přejel všechny studenty ve třídě. Ani jeden z nich nedutal. Všichni trochu vyjeveně sledovali jeho reakci. Potvrdilo se však jediné. Třeťáci nekecali.

*

Čtvrtý den přišly bílé kopretiny.

Zůstaly na stolku v práci, protože na ně zapomněl.

*

Pátý den to byla opět růže. Tentokrát červená, ne rudá, jen červená.

Jeho vztek, ale i zvědavost… sílil.

Rozrůstající se pugét květin mu provonil kuchyni.

*

Šestý den se slastně protáhl v posteli s myšlenkou na to, že je konečně den, kdy nedostane žádnou květinu. Protože není ve škole.

Ovšem…

Zarazí se u schránky, ve které leží další tři fialové gerbery. Nevědomky, zatímco si je prohlíží, narovnává pomuchlané plátky okvětí.

Takže to je někdo, kdo ho zná.

Sleduje ho snad někdo? Zamyšleně ke květům přivoní, i když ví, že gerbery moc vůně nemají.
Nahoře je přidá k ostatním. Myšlenka na to, že by ho mohl někdo sledovat, by ho měla vyděsit, nebo ne?

Prolistuje noviny. Nic zajímavého.

Spadlého přeloženého lístku, který doplachtil pod kuchyňskou linku, si nevšimne.

*

Sedmý den květiny nepřijdou. Zklamaně se zavře za dveřmi bytu. Už na ně začal čekat?

Ach ano, hladilo to po duši. To, že na něj očividně někdo myslí, ale… kdo to k čertu byl? Co od něj chtěl, když se neozýval?

*

Osmý den byl rozhodnut z poslíčka vymlátit alespoň popis osoby, která mu je nechává posílat. Vědomí, že dotyčný platí přes účet a objednává telefonicky, ho znepokojí zase o stupeň více.

*

Devátý den prázdně sleduje jedinou lilii, která mu byla vtisknuta do ruky. Sedí v kabinetu, což je jediné štěstí. Vlastně ne… to, že jsou kolegyně pryč, je štěstí druhé.

Prsty roztřeseně přejíždí po okvětí.

Rozvrh mu velí, že by měl už vypadnout domů. Není toho však schopný.

Nohy ho neposlouchají stejně jako další části těla.

Víčka očí párkrát zamrkají, aby se zbavily vláhy, která se pod nimi tvoří… jedna zbloudilá slza si i přes to najde cestu ven. Zmučeně ji otře. Nebude tady přece brečet!

Jenže… v hloubi jeho těla se mu vysmívá nějaký ten červíček, který mu vnukává nápad toho, že ho sleduje nějaký úchyl a potom se ukájí někde ukrytý v křoví.

Má volat policii? Měl by do takové věci vůbec tahat muže zákona?

Dotyčný ctitel ani netuší, co by dal za to, aby to byl někdo, kdo po něm třeba jen trošíčku touží. Dělat takové gesto, jako posílat tajně květiny… to musí něco udělat s každým, vždyť…

Ve svém věku už nebyl tak naivní, aby si myslel, že o lásku někde zakopne. Moc dobře věděl, že aby někoho potkal, musel by chodit taky trochu ven, ale… sakra!

Natáhne na sebe kabát.

Zahledí se na bílou lilii, kterou zanechal ležet na stole. Dvěma kroky se k ní vrátí. Je nádherná. Nezaslouží si zvadnout tady v kumbále na učitelském stole.

Kroky stáčí rovnou k parku, potřebuje si trochu provětrat hlavu, i když už opravdu přituhuje…

"Nepřišel ti vzkaz?" ozve se za ním hlas dost známý na to, aby ho dokázal ihned identifikovat. Zarazí se v půlce kroku. Pomalu se otočí zpátky, na Filipa.

"Jaký vzkaz?"

"Vzkaz, který jsem ti hodil do schránky společně s gerberami…" pokrčí s úsměvem rameny.
"Počkej… co?! Jak o tom víš? Tos mi posílal ty?" vyděšené.

Jemné přikývnutí. Zkoumavý úsměv trochu znejistí při nevítané reakci.

"Nelíbily se?" špitne tiše. Jeden pohled a najednou je pryč ten sebevědomý Filip, kterého Michal znal.

"Cože? To… cos tím proboha sledoval? Copak ti to před patnácti lety ve škole nestačilo? Musíš mě ponižovat i teď, když mám nový život? Když jsme dospělí?!"

Zoufalství v jeho hlase si všimne i Filip.

"Nechtěl jsem se ti vysmívat… já… když jsem tě srazil a viděl tě po tak dlouhé době… blbě se to vysvětluje obzvlášť proto, že jsem si z toho celou dobu dělal srandu, ale… i já jsem gay a… líbíš se mi," se studem v tvářích sklopí pohled k udusané písčité cestičce vedoucí parkem.

Michal zůstane zírat.

V prstech svírá květ lilie.

V hlavě prázdno.

Nevěřícný pohled upírá na Filipovy sklopené oči.

Hnědé čokolády se zabodnou do jeho brčálově zelených očí.

Roztekl by se v té sladké hnědi. Není schopen slova.

Kam se ztratil ten pubertální kluk, který ho šikanoval? Co se stalo s klukem: samá ruka, samá noha? Proč nemůže být ošklivý? Proč musí být u všech čertů tak proklatě krásný? Polkne.

No dobrá… možná by měl zvážit své chování, co se týče věku… pohledem sjede po celé postavě. Zastaví se na dlani, která se snaží ukrýt za zády lilie až moc podobné té, kterou drží v ruce.

Filip vysleduje směr jeho pohledu, protože se rozpačitě usměje. Přešlápnutí z nohy na nohu si nechce připustit. Nesměle natáhne ruku před sebe. "Ty jsou pro tebe," špitne.

Michal polkne. Má?

Pokud přijme, bude to brát Filip jako pozvání nebo přikývnutí na cokoliv?

Pokud nepřijme… urazí se tak, že ho zase začne urážet? Ublíží mu tím? On mu přece nechce ubližovat. Nikdy nebyl pomstychtivý. To se raději klidil z místa činu tak, aby se nemuseli vídat…

Jeho ruka se zvedne bez jakéhokoliv kontrolovaného pokynu. Takže podvědomí. Udělá zároveň s tím i krok dopředu. Převezme pugét bělavých lilií. Zamilovaně na ně hledí. Bože, do čeho jsem se to vrhnul?

"Chceš… chceš jít ke mně?" kývne bradou k nedalekému domu.

Filip se rozzáří. Tím, že Michal květiny přijal, ještě neměl stvrzené to, že by možná mohl mít alespoň malý zájem. Nadšeně přikývne. Jako malé děcko, které si přeje novou hračku a je schopno slíbit vše. "Rád."


"Tamty jsi vyhodil?" zeptá se po chvilce mlčení Filip. Michal očividně otázku pochopí.

"Jistě… mohl mi je posílat nějaký úchyl a… takové bych doma nesnesl."

"Aha," posmutnělý pohled věnovaný teniskám.

Nechá se dovést až do maličké předsíně Michalova bytu. "Máš to tady hezké," konstatuje, když si sundává kabát. Dvakrát do něj šťouchne, protože je tohle místo pro dva dospělé muže a dva zimní kabáty, moc malé.

"Běž do kuchyně, postavím na vodu… a je tam víc místa…"

Filip ho následuje jako věrný pes svého pána. Zůstane zírat na velkou vázu, ve které jsou všechny květiny, které mu poslal. Sleduje, jak k nim přidává i lilie.

"Myslel jsem, že…"

"Byla to moc milá pozornost na to, abych tak krásné květy vyhodil, když ony za nic nemohou…" pronese tiše. "Dáš si to kafe?"

"Nepiju kafe…"

Michal zrudne i přes narůžovělé tváře způsobené mrazíkem.

"A čaj? Na zahřátí?"

"Rád, pokud máš ovocný…"

"Jistě… nebo zelený," ukáže na několik krabiček vyskládaných ve skříňce.

Ale Filip už neodpoví. Zvědavě se rozhlíží po kuchyni a částečně i po obýváku, od kterého skrz spojovací dveře vidí.

"To sis zařizoval sám?"

"Ano…"

"Pěkný vkus," úsměv.

"Díky."

Bublání vody je jediným rušivým faktorem, který je doprovází.

"Už jsi mi tak nějak možná něco naznačil, ale… co jsi těmi květinami sledoval?" zeptá se konečně Michal, kterému to nedá. Je rád když ví, na čem je.

Filip si povzdychne.

"Ty první měly být jako omluva za rozbité brýle… a potom se mi to nějak vymklo… víc jsem o tobě přemýšlel a… řekl jsem si, že bych to mohl zkusit…"

"Co kdybych byl zadaný?" pozvednuté obočí.

"Jo… to mě taky napadlo. I myšlenka na to, že bych ti pořádně zavařil, kdybys opravdu někoho měl..." omluvný úsměv. "Když jsem potom zjišťoval, kde bydlíš… zjistil jsem i to, že bydlíš sám."

"Jak?"

"Máš milé sousedky," zazubí se na něj, ale raději se hned skloní k právě podanému hrnečku, aby s ním ještě nedostal po hlavě a jako třešinka navrch nebyl opařený.

Michal zavrčí. Prsty protřou oči pod brýlemi.

Filip si náhle uvědomí, jak zuboženě Michal vypadá. Tak unavený…

Zalituje toho, že tuhle nabídku na setkání přijal. Měl raději odmítnout a dál posílat květiny s psaníčky, až by se konečně Michal neozval.

"Asi bych měl jít…" zamumlá omluvně.

"Ne to ne… jsem jen unavený… posledních pár dnů pro mě bylo docela náročných. Blíží se zkoušky a ještě ty kytky… pořád jsem o tom přemýšlel… byl jsem ve stresu z toho, že to je nějakej úchyl, kterej se nad myšlenkama nade mnou ukájí a kdo ví co ještě…"

Filip jako na povel zrudne. Sklopí pohled do horkého čaje. Přiznávat se nebude. Ale ne, v křoví se nikdy neukájel a ani nebude. Jen… představivost umí být pěkná svině. Naštěstí si Michal jeho rozpaků nevšimne.

"Omlouvám se… nenapadlo mě, že bys mohl myslet i na něco takového…"

"Omluva se přijímá, protože i přes to to bylo příjemné. Takové tajemné… a zároveň to všichni věděli…" odmlčí se, ztracen v myšlenkách.

Filip se nadechne. Teď nebo snad nikdy.

Jeho prsty se dotknou Michalovo dlaně. Když neucukne, vezme to jako souhlas. Překryje jeho dlaň svojí.

"Myslíš, že… že bych tě mohl pozvat na večeři?"

"Nejsme na rande staří?"

"To nejsme, věř mi. Vždycky se má někde začít, no ne?" šťastný úsměv.

Michal se uvolní. Že by konečně nebyly všechny dny tak černé? Možná by do těch jeho šedivých dnů mohl Filip přinést něco příjemného barevného.

Možná by tomu měl dát šanci, protože i on se za těch patnáct let změnil…

*

Desátý den přijdou rudé růže svázané rudou mašlí. Na mašli je připevněná kartička.

Dnes v osm. Vyzvednu si tě. F.
 

23 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Luczaida Luczaida | E-mail | Web | 27. listopadu 2012 v 21:13 | Reagovat

S těmi liliemi to bylo dost dobrý :D :D Michal to docela zabil. Prej půjdeš ke mně. To je jak: "Dík, za kytku. Vlítnem na to?" :D :D
Fakt mě to pobavilo :D A tohle je už konec? Aspoň teda doufám, připadá mi to tak.. :-)

2 Kyoko Kyoko | 27. listopadu 2012 v 21:56 | Reagovat

A bude zítra pokračování?? Už se těším :)

3 Lang Lang | Web | 27. listopadu 2012 v 22:09 | Reagovat

krásná jemná romantika, trocha trápení, to vše s dávkou vtipu.. moc povedený :)

4 Sanasami Sanasami | 28. listopadu 2012 v 13:39 | Reagovat

no to bolo náááádherné ....to sa mu naozaj podarilo poslať kvety ...isteže keď muž posiela žene kvety tak si žena nič také nemyslí ale u mužov je to iné takže je len normálne že sa bál čo to znamená ale jasné, že to bol Filipko krááááásne pokračko 100% pokračkoooo prosíííím

5 katka katka | 28. listopadu 2012 v 15:08 | Reagovat

rozjasnilo mi to jinak den blbec moc děkuji

6 barbor barbor | 28. listopadu 2012 v 15:48 | Reagovat

krásne :) také sladké a som rada, že mu dal šancu

7 keishatko keishatko | Web | 28. listopadu 2012 v 20:37 | Reagovat

nádhera..už som sa bála, že mu tu šancu nedá, ale našťastie mal rozum :D

8 yellow yellow | 28. listopadu 2012 v 21:53 | Reagovat

Mají ty kytky nějaký speciální význam, nebo byly vybrány jenom proto, že se ti líbí?

9 Voldy Voldy | 28. listopadu 2012 v 22:08 | Reagovat

[8]: no... trochu toho významu tam bylo :)
růžové růže: růže samy o sobě značí lásku, ale v růžovém provedení jsou ukázkou jemného citu
v červeném provední už je to "cit"
gerbery: pro člověka, co miluje romantiku. Doufání ve splnění snů
kopretiny: ty vyjadřují něco jako: líbíš se mi
lilie: naslouchej mi, uvolni se

stačí to tak? :)

10 yellow yellow | 28. listopadu 2012 v 22:44 | Reagovat

[9]: Určitě. :) Díky.
Mně jediný, co se pojí s třeba gerberama je to, že mi někdo říkal, že starší lidi je mají zafixovaný jako pohřehní kytku (údajně se dávaly-dávají při pohřbech) a radil mi, ať je rozhodně nekupujeme učitelce k 80. narozeninám.
Jinak vždycky kytky vybárám podle toho, co se komu lípí, případně když nevím, tak co se líbí mě. Takže slunečnice, tulipány, narcisy, gladioly,... A růže a lilie pouze jako hlíza (cibule, bulva, nebo kdoví co to je) nebo keřík na zasazení.
Asi si příště budu muset přečíst, co která kytka znamená, abych neudělala nějakej trapas. ;)

11 Voldy Voldy | 28. listopadu 2012 v 22:56 | Reagovat

[10]: tak určitě... :D no vidíš, nám naopak říkali, že gerbery jsou takové pro rozjasnění dne... a karafiáty jsou spojené s pohřby v jižních zemích... my na hřbitovy vozíme chrpu? nebo něco takového... Já si myslím, že co člověk a kraj - to názor :D

12 Voldy Voldy | 28. listopadu 2012 v 22:59 | Reagovat

[11]:[10]: kecám chrpa :D chryzantéma :D už jsem si vzpomněla...

13 yellow yellow | 28. listopadu 2012 v 23:12 | Reagovat

[12]: :D :D Já tu na to čumím a říkám si: "Chrpu? WTF? Jediný, co jsem kdy viděla na hřbitově modrýho byl hořec..."
Jo, já myslím, že chryzantému. :D Ta má výdrž.

14 Voldy Voldy | 29. listopadu 2012 v 7:53 | Reagovat

[13]: tak určitě to je ona :D no nic, aspoň jsme se zasmáli :D

15 Černá Kočka Černá Kočka | Web | 29. listopadu 2012 v 14:07 | Reagovat

To je úžasná povídka, právě jsem přečetla oba dva díly a je to takový... Aňoňuňo... Taková romantika... :) xD A píšeš úžasně.
A pokud jde o pokračování, tak o to bych určitě stála :)

16 Profesor Profesor | 28. října 2013 v 22:50 | Reagovat

Hezky slaďoučké.

17 Karin Karin | 7. února 2014 v 23:21 | Reagovat

Krásné ale pokračko by to možná chtělo. O_O  ???  ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama