6. Kapitola Cyk

26. srpna 2012 v 13:22 | you-kNow-Who |  Cyklista
6. Kapitola

Protáhne se na posteli naprosto uspokojený situací, která se mezi nimi dotvořila. Adrián spokojeně odpočíval vedle něj, kondom ještě přidržujíc na svém penisu, na rtech mírný, spokojený úsměv.

"To bylo dobrý…" podotkne, když si skládá ruce pod hlavu. Adrián otevře jedno oko a vyprskne smíchy.

"Že dobrý jo?" stáhne použitý kondom, zauzluje a jedním hodem se trefí do odpadkového koše stojící kousek dál. "Pochybuju, že bych pro to právě našel výraz. Nováček asi nebudeš, co?" ušklíbne se Adrián, zatímco se rozvalí na pohodlné Danielově posteli s rukou v rozkroku upravujíc si své náčiní. Dan od něj raději odvrátí pohled. Pak si odfrkne, když mu dojde, co Adrián myslel svými slovy. Prej nováček. Jak na to přišel? Nemá šanci se zeptat, mobil na stolku se rozezvoní. Rychlým krokem k němu přejde, aby ho málem hodil zpátky. Trenér.

"Jo?"

"Dobré ráno, Dane, už je ti líp?" zájem trenéra by Daniela v jiné situaci rozesmál.

"Jo, jasně… momentálně jo."

"Takže můžeš vyrazit na kolo? Tour se blíží a ty o ní přece nechceš přijít…"

"Já vím… potřebuju taky chvilku volno…"

"Volno?!" hlas v telefonu skoro zaskřehotá. "To sis vybral docela blbou dobu, nemyslíš?!"

"Hele… nechci se o tom teď bavit."

"Danieli!"

"Nezlob se na mě. Na kolo půjdu, ale ne hned." Doslova odhodí telefon na stolek nedbaje toho, že mobil je dost křehký, když na to přijde, zahučí do gauče. Hlavu složí do dlaní. Trhne sebou, když se ho na rameni dotkne cizí ruka.

"V pohodě?"

Pokývání hlavou na souhlas změní v zápětí na nerozhodné zakroucení. U Adriána to vyvolá úsměv. Telefon na stolku se rozezvoní Danielovo oblíbenou melodií, ale teď by mobil spíš prohodil oknem ven. Dřív než však stačí něco udělat, vezme ho do ruky Adrián, aby si ho přiložil k uchu. "Prosím?"

Daniel vyvalí jen oči, na víc se nezmůže. V momentě, kdy zaslechne trenérův hlas, vyskočí z pohovky a chce Adriánovi mobil sebrat, ten však jedním chvatem zablokuje jeho pokus a dá se do přátelského vybavování s jeho trenérem. Zabije ho. A trenér zabije jeho. Jako v mlze ho jen sleduje, slova mu absolutně nejdou do hlavy. Má před sebou vidinu jen toho, že mu to dá trenér pěkně sežrat. To, že si místo příprav na Tour, užívá. Momentálně by si šel hodit mašli. Tohle se neměl dozvědět. Vůbec mu raději o jeho milostných avantýrách po trénincích venku, neříkal, věděl proč. Trenér byl až moc zahleděný do toho, že Daniel je stavěný na to, aby vyhrával. Co si teď počne? Když vidí, jak se Adriánova tvář rozohní a něco trenérovi vysvětluje, zatmí se mu před očima. Obestře ho mlha ještě dříve než se sesune na gauč.

*

Adrián zpomaleně sleduje, jak se Danielovo tělo sveze k zemi. Bez meškání položí hovor, aniž by se rozloučil - i když… pochybuje o tom, že by o tom ten druhý na telefonu stál - ušklíbne se než začne jednat. Dvěma dlouhými kroky je u Daniela. Poplácá ho po tváři. "Dane!"

Reakce se žádná nedostaví, ale zůstává klidný, není poprvé, co se setkal s člověkem, který zkolaboval. Zkušeně nahmatá tep, trochu zrychlený. Takže jen omdlel. Prsty štípne do ušního lalůčku, zaručený způsob, protože lalůček je extra citlivý. Podle očekávání se Daniel s trhnutím probral. Zmatené oči na něj upřely svůj pohled.

"Dobré ráno, šípková Růženko!" polibek na špičku nosu.

Daniel se zatváří nechápavě. "Co se stalo?"

"Omdlel jsi, netuším tedy proč, ale…" nestihne doříct svojí myšlenku, protože Daniel se prudce posadí, jak mu najednou všechno dojde.

"Co jsi mu řekl?"

"Komu?"

"Mýmu trenérovi?!"

"Klídek jo? Potřebuješ si odpočinout. Podívej se na sebe. Zdravý člověk jen tak neomdlí. Najednou, po letech tréninku jsi chytil úžeh. Nemyslíš, že to něco znamená?!" Adrián si dovolí trochu zvýšit hlas. Očividně to zapůsobí, protože Daniel se zatváří přemýšlivě. Tak alespoň, že o tom přemýšlí. Potom pomalu kývne.

"Asi máš pravdu." Pohled sklopí do země.

"Podívej se na mě." Prsty nadzvedne jeho hlavu za bradu tak, aby se jejich pohledy střetly.

"A teď mi řekni, co vlastně chceš. Neznám tě sice moc dlouho, ale něco se v tobě musí odehrávat, Dane. To poznám i já."

Daniel znovu uhne pohledem. Poslední dobou si není moc jistý, co vlastně chce. Nakonec se nečekaně rozpovídá. O svých cílech se moc nebaví, většinou to má jen v hlavě a to, co proberou s trenérem… to už je vedlejší. "Víš… jako malej jsem začal žrát cyklistiku, když jsem viděl výkony Lance Armstronga. Začal jsem jezdit na kole jako šílený. Už ve dvanácti letech jsem měl naježděno několik tisíců kilometrů. Ono, když si tak vezmeš… když jezdíš pětkrát týdně a za den ujedeš jen třicet kilometrů, to máš sto padesát kilometrů za týden, za deset týdnů už máš patnácet… Nikdo v mém okolí to nechápal. Nechápali moje nadšení pro cyklistiku, nikdo. Odmítal jsem do vedlejšího města do školy jezdit autobusem, přešlo to až do momentu, že jsem si vyžádal od rodičů výbavu na zimu a jezdil jsem i v zimě. Pořád. Považovali mě za blázna, ale já si toho nevšímal. Bylo to pro mě uvolnění, pročištění hlavy a hlavně - dělal jsem pro sebe něco užitečného. V patnácti jsem se sám přihlásil do týmu, za který jsem jezdil až do dvaceti. Chtěli si mě přehazovat, ale já nechtěl. Byl jsem spokojený. Byl jsem lídr a ostatní kluci mi drželi volnou lajnu pro vyhrávání. Aby ne, když oni měli provize z toho, že mě drželi na silnici. Pokud bychom se s týmem neumístili na postupových místech, měli bychom prd. Tak to prostě chodilo. V tu chvíli pro mě existovala jen škola a cyklistika. Když mě v juniorech vybrali do jednoho z nejsilnějších týmů, který mě chtěl mít pod křídly - neváhal jsem. Vzal jsem tu nabídku a nechal za sebou všechno. Maturitu už jsem měl a tak jsem začal pracovat tím, že jsem se dal na závodní cyklistiku. Můj trenér je fajn chlap, ale má svoje mouchy. Chce po mně neskutečné výkony. I když… měl bych mu za to děkovat. Neměl bych zapomenout dodat, že jsem se usmířil s rodiči, kteří moji cyklistiku neviděli v dobrém světle. Máma se strašně změnila. Drží mi palce při každém z mých závodů a vždycky volá, když dojedu, když mě může vidět v televizi… A abych se dostal konečně k tvojí otázce… Chci vyhrát Tour de France, alespoň jednu etapu. To je splnění mého snu. Nechodím na velké soutěže, jen ty menší, republikové maximálně některé důležité závody, kterých se musíš zúčastnit, abys mohl postoupit dál a jet ty důležité závody. Můj tým mě schovává jako Eso v rukávu. To byla jejich strategie, na kterou jsem přistoupil. To proto je na mě trenér teď přísný. Tour se blíží a podívej se na mne…" ušklíbne se. Pomalu se zvedne ze země, aby se mohl posadit na pohodlnější gauč. Adrián klečící vedle něj na něj upírá svůj pohled. Promluví až po několika minutové pauze ticha.

"Žil jsi v posledních letech vůbec jinak než škola/kolo?"

"Jo… vždycky večer jsem po tréninku vyrazil tajně do města. A zatímco si všichni mysleli, že dodržuju plán spánku, já jsem si užíval v barech. Vracel jsem se domů pozdě, ale vždycky jsem to zvládnul. Nebyl to pro mě problém."

"Ty, Dane… kolik ti vlastně je?"

Daniel se rozesměje. "To se ptáš docela brzo, nemyslíš?" pobavený úsměv trochu rozzáří tvář. "Dvacet tři."

"Fakt? Tipnul bych tě na dvacet, maximálně…"

"Dík, to mi lichotí," nakloní se tak, že je skoro vedle Adriánova obličeje. "A co ty? Hmm, dvacet pět?"

"Hej! Ty ses mi díval do občanky?!" zazubí se naoko rozzuřen. "Dvacet sedm." Vyplázne na něj jazyk. Příliš dětinské gesto pro dospělého muže.

"Jo, vypadáš na to, starče," pronese a jal by se zdrhnout někam daleko, ovšem, nestihne to. Příliš pomalé reflexy. Adrián ho svým náhlým zalehnutím zamáčkne do matrace jako rozinku do vánočky.

"Já ti dám starce! Abych ti neukázal, jak moc v rozpuku jsem!" Zazubí se na něj, než ho jemně kousne do nosu. "Auvajs!"

"To máš za toho starce!" Najednou zkrotne, rukama se opírá vedle Danielovo hlavy. Prsty se probere jemnou ofinou. Vtiskne nečekaný polibek na čelo. "Jsi v pohodě? Není ti špatně?"

Daniel zakroutí hlavou, zaskočen tou náhlou změnou. "Tak fajn, pojď, měli bychom něco posnídat a já pak budu muset jít. Mám dneska tu odpoledně noční." Kolikrát by nechtěl umět číst v lidských tvářích. Posmutnění v Danielově obličeji je dost patrné, ale nedá to na sobě jinak znát. "Klídek, zase se můžeme vidět, kdybys chtěl." Ukradne si malý polibek jen pro sebe, potom vstane, než z toho prdítka pod sebou udělá palačinku. Uculí se nad svojí myšlenkou, kdyby tohle Danielovi řekl, tak dostane pánvičkou po hlavě ani by nemrknul.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Který cyklus mám dokončit dřív?

Cyklista
Boj o změnu
62

Komentáře

1 Luczaida Luczaida | Web | 26. srpna 2012 v 14:00 | Reagovat

Ty jsi taky prdítko :-D Fakt by mě zajímalo, na čem jedeš. Chci to taky! :-D

Ten Daniel je zvláštní. Fakt by mě zajímalo, co se mu tak najednou stalo. Nebo už to prostě jen neunesl? Každý se jednou vyčerpá, to je pravda..

2 keishatko keishatko | Web | 26. srpna 2012 v 15:40 | Reagovat

dúfam, že Danielovi nie je nič, lebo takto omdlievať :D však má svojho záchrancu :D :D teším sa na pokračovanie a Tour de France, to mieri pekne vysoko...držím palce :D

3 katka katka | 26. srpna 2012 v 16:06 | Reagovat

Adrian je skvělý je dobře že se umí za Daniela postavit, doufám že bude Daniel v pořádku , nádherný dílek díky

4 yellow yellow | Web | 26. srpna 2012 v 17:20 | Reagovat

K čemu je schovávání se za stromem, když si při tom pískáš? :D :D :D A nejedeš náhodou v chaluhách? V těch tu jedu já, takže jsem jediná, kdo se po patnácti hodinách v práci bez přestávky usmívá jak debil. ;) A já si říkala, proč má Lars Berger i po tolika minelách vždycky úsměv od ucha k uchu.
Tour de France? To jsou hodně odvážné cíle. Jen aby je nemusel přehodnotit...

5 YKW YKW | 26. srpna 2012 v 17:37 | Reagovat

[1]: Já to zjistím! Jak říkám - daň za vrcholový sport je vysoká :) uvidíme, co se mu stane ještě dál :D

[2]: Ano, cíle jsou vysoké, ale daň za ně taky :) děkuji :)

[3]: Já děkuji ;)

[4]: ehm, chaluhy? Já spíš na té desinfekci :D No jo, velké cíle... znáš mne... kdo ví, co zase moje hlava ušatá vymyslí? :D

6 Sanasami Sanasami | 26. srpna 2012 v 22:46 | Reagovat

No láska k nejakému športu alebo k nejakej činnosti či už pre zábavu alebo súťažná je dobrá vec ale netreba to preháňať....snáď sa vďaka Adranovy, Danovy zmení život :D

7 karin karin | 27. ledna 2014 v 23:12 | Reagovat

Jen aby to nebylo něco važne vše má své meze. :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama