Vzplanutí {3}

14. května 2012 v 20:50 | you-kNow-Who |  Vzplanutí

Vzplanutí 3.










Sobota.


Krásný slunný den. Sluníčko ho vytáhlo z postele brzy. Dřív než si myslel, že vyleze, ale co, nebude se přece válet v posteli, když si může udělat pěkný den. Po lehké sprše si nachystal plavky, ručník, lahev s vodou, nějaké drobnosti a všechno to sbalil do tašky, kterou používal pro tyto účely.


S nepřítomným hleděním do blba seděl na balkóně, ukusoval z housky s máslem a marmeládou, vedle něj stál hrneček s kafem. Krabička cigaret nečinně ležela na stolku vedle. Z rozjímání ho vyrušil zvuk otevíraných dveří. Na balkón, který je od něj oddělený průhledným plexisklem a kouskem bambusu, se s protahováním těla vykymácí Lukáš, očividně právě vstal, odhaduje ze zívání a podivných zvuků, které mladík vydává, krátké vlasy mu stojí do stran, na sobě má jen spací boxerky.


Může obdivovat jeho tělo, protože mladík si ho pořád nevšiml, zahleděný do dálky stejně jako on před chvílí se opírá o zábradlí a odhaluje tak své tělo prvním slunečním paprskům, které si razí cestu skrz noční opar, který pomalu ustupuje. Skoro nedýchá, když pozoruje tu hebkou pokožku osvětlenou zlatavými paprsky. Strčí poslední sousto do úst a rozhodne se. Vezme z krabičky jednu cigaretu, postaví se. Zapalovač cvakne a naruší tak tichost rána.


"Dobré ráno." Podotkne s úsměvem, spokojeně potáhne, když se na něj Lukáš trochu vyděšeně otočí.


"Dobré ráno." Tentokrát už škleb vymění úsměv.


"Vyspal ses dobře?"


Lukáš se na něj po této otázce překvapeně podívá. "Děkuji, jako vždy…" Chvíli ho pozoruje, jak tahá z cigarety, stejně jako on opřený o zábradlí svého balkónu.


"Líbí se vám tady?" zvědavě se na něj podívá.


"Jistě, že ano… Krásný výhled, krásný byt…" krásný soused… pomyslí si pro sebe. Lukáš sleduje, jak nějaká myšlenka rozjasnila prací zaměstnanou tvář a uvolnila rysy. Najednou mu je ještě minimálně o pět let méně. Zkouší odhadnout, kolik mu asi je, ale těžko říct. "Vlastně… Bydlím v tomhle městě už dlouho, jen jsem potřeboval změnu lokality… Mám to blíž do práce." Úsměv na rtech, poslední potáhnutí z cigarety, než jí zmáčkne do popelníku. "Tak přeji hezký den, Lukáši."


Zanechá za sebou překvapeně zírajícího kluka, který ho tak přitahuje. Chemie pracuje na plné obrátky a na jeho těle je znát sexuální frustrace, raději zapadne dřív, než by se mu stala menší nehoda s typem nepovolující erekce.


Zašklebí se na sebe do zrcadla, kolem kterého projde. Vlastně, nevypadá zase tak špatně ani staře. Šediny taky ještě nemá, postavu má normální i s ohledem na kancelářskou práci. Mrkne na hodiny. Čtvrt na deset. Seděl na tom balkóně skoro hodinu. No co, vždyť má volno, nikam nespěcháme. Pohledem sjede na hromádku knih, která se mu nakupila na konferenčním stolku, když třídil, co musí vrátit do knihovny. Měl by to vyřídit hned. Ještě, že jejich knihovna má otevřeno i v sobotu. Oblékne se do pohodlných kalhot a nahoru si navlékne košili s dlouhým rukávem, který ohne nahoru. Musí se ještě trochu oblékat, aby si o něm nemysleli bůh ví co…


***


Vybalí osušku, kterou si zabalil, aby měl na čem sedět, přidá i ručník, aby ho později nemusel hledat v tašce. Uvědomí si docela známý hluk, který se ozývá z levé strany. Míří k němu stejná skupinka v jejímž houfu zahlédne Lukáše, s úsměvem se rozhlédne, aby zjistil, že jediné volné místo na přeplněné pláži je vedle něj. Samozřejmě podle očekávání se mladí posadí přímo tam, kde je volný flíček a najednou je kolem něj spousta těl.


"Dobrý den." Banda si ho pamatuje stejně jako on je. Prohlédne si Lukáše, který si ho prohlíží zkoumavým pohledem. Odpoví jim na pozdrav a vezme z tašky plavky. Dnes bude asi náročnější se převléci bez pohledů ostatních. Stáhne tričko, potom kalhoty i s prádlem. Pálivý pohled v zádech, který cítí, přemůže se, aby se neoklepal jako pes. Pohled mu sjede na lehce ochlupené pánské nohy, které stojí o kousek dál zrovna, když se sehne, aby si nasadil plavky. Natočení těla v kolenou mu prozradí, že ta osoba se dívá jeho směrem.


Odhodlaně si natáhne plavky a podívá se, kdo je ten pozorovatel. Oči mu málem vystřelí z důlků, když rozpozná Lukáše. Střetnou se pohledem, prudké odvrácení očí při načapání na švestkách ho rozesměje a nepřestane se pro sebe usmívat, když Lukášovy tváře naberou rudou červeň.


Odloží brýle na osušku, rozejde se k vodě vyhýbaje se obnaženým tělům, ležícím na zemi.


Voda ho příjemně ochladí, venku se začíná dělat pořádné vedro a voda působí jako balzám. Doplave k nedalekému ostrůvku, který je zarostlý stromy, na břehu odpočívá skupinka lidí, kteří sem doplavali stejně jako on.


**


Podvečer o sobě dává vědět nejen obsazením lidstva kolem něj, když na pláži zůstává už jen pár jedinců, ale i kručením v žaludku, které se ozývá z jeho útrob, rozhlédne se přes skla brýlí kolem sebe, jestli někde nezahlédne otevřený stánek. A kupodivu ano, na roštu je ještě pár klobás. Hladově se do jedné zakousne, spokojeně stráví pod posledními slunečními paprsky. Lukáš a jeho parta jsou zde ještě také. Vydrželi celý den, jako on. Střídavě mu pod nosem voněli hranolky, langoši a zmrzlinou všech druhů. Tak rád by byl stejně starými jako jsou oni. Vypadají na dobrou partu, většinu času se něčemu smáli, handrkovali se. To už se moc často nevidí.


Vydá se k vodě, aby si naposledy zaplaval než půjde domů, trochu slepě sleduje, odrazy podvečerních paprsků, jak se odráží od hladiny. Prolétne mu hlavou operace zraku, na kterou ho upozorňoval oční lékař, mohl by jí podstoupit, má poměrně silné dioptrie. Ale život bez brýlí si už nějak nedokáže představit, když s nimi strávil celý svůj život. Bude to muset asi s někým probrat, ale s kým…


Z přemýšlení ho vytrhne ostrá bolest, která mu vjede do pravého lýtka jako zasažení bleskem. Ruka automaticky zamíří k postižené noze, což ho vyvede z rovnováhy, kterou pravidelnými tempy udržoval. Dvakrát ještě stihne máchnout rukama ve vzduchu, ale nevydá ze sebe ani hlásku.


Voda najednou tak temná se nad ním uzavře jako poklop od popelnice, když se zvědavý člověk do ní dívá z nadměrného předklonu. Povede se mu dvakrát loknout si vody. Mozek se soustředí jen na uvolnění postiženého svalu, kolečka šrotují na plné obrátky, jak by si ulevil od bolesti, aby mohl vyplavat na hladinu a nadechnout se. Rázem mozku dojde, že je bez pravidelné zásoby kyslíku, zatmí se mu před očima. Přece neskončím svůj života takhle? Myslím mu projede několik obrázků ze života, když začne ztrácet vědomí. Ještě jednou máchne rukou, když v tom ho chytí kolem pasu dvě ruce, mizivě spatří jakousi postavu, která ho táhne nahoru, ale to už ztratí vědomí.


Neslyší hlasy, jak na sebe pokřikují, jak ho chytá ještě další paže, aby pomohla té první. Nevnímá, jak děvčata vystrašeně vyjeknou, když spatří jeho tělo. Necítí, jak ho táhnou na souš a jak někdo volá záchranku.


Nereaguje ani na snahu o oživení.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 29. ledna 2014 v 19:59 | Reagovat

Dostat do nohy křeč to je o utopení vím co píšu. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama