2. Kapitola Cyk

14. května 2012 v 20:19 | you-kNow-Who |  Cyklista
2.

"Dane! Tak dělej! Přidej! Osm vteřin a máš ho v kapse. Mákni. Máš na to! Tak dělej!"

Daniel funěl, co mu síly stačily. Soupeř, který byl před ním, byl zatraceně dobrý, ale přeci netrénoval jen tak pro nic za nic. Tenhle závod měl být jeho. Ušklíbnul se, když si vzpomněl na Adriána, který do něj vrazil autem a on nemohl pořádně trénovat. Přeci jen, na rotopedu se jezdilo hůř.

Od té doby se neviděli, ale on na něj musel pořád myslet. Jak rád by ho znovu potkal.

Zadíval se na pozadí svého soupeře a doslova se mu nalepil na zadní kolo.

"Super, dej kilometr v tomhle tempu v závěsu a pak ho doraž. Už jen pět kilometrů, Dane. Stáhnul jsi ho na tři. Ukaž mu, kdo je pánem téhle tratě." Ozval se zase trenér.

Kouknul jsem se na hodinky, které měřily kromě tepu a dalších životních funkcí, ujeté kilometry. Ještě sto metrů a jdu na to.

Ovšem nečekal jsem, co můj soupeř udělá. Strhnul řídítka do strany v momentě, kdy jsem se vydal na předjížděcí manévr. Zadním kolem mi bouchnul do předního a já měl co dělat abych to udržel, ale povedlo se.

Tohle neměl dělat. Naštval jsem se a šlápnul do pedálů. Před očima jsem měl rudo. V doteď klidné ruce mě píchalo. Ale nevnímal jsem co se kolem mě děje. Postřehl jsem pouze překvapený výraz mého soupeře a už jsem makal, abych si nahnal co největší náskok.

Těch pět zbývajících kilometrů bylo v tu chvíli krátkou trasou. Že jsem na konci, jsem si uvědomil ve chvíli, kdy se mi na zpocené tělo nalepila cílová páska a aplaus fanoušků.

Zmáčkl jsem brzdy a po několika metrech klidné jízdy jsem se svalil na zem. To už mě ale trenér obskakoval, jak jen mohl.

"No vidíš, Dane! Říkal jsem, že to zvládneš. Bylo to skvělý. Richardson dostane penalizaci za ten zákrok, takže si na místa vítězů nedosáhne! Byl jsi úžasnej." Poplácal mě pochvalně po zádech. Do cíle už mezitím dojížděl i zbytek pelotonu. Dnes to byl opravdu těsný závod. Chtěl jsem se zvednout, ale nedávno poraněná ruka se při opření ozvala.

Trenér zaslepený vítězstvím s vidinou vysloužilého honoráře, si toho ani nevšiml. Někdo ke mně přistoupil.

"Jsi v pořádku?" Objevila se mi v úrovni očí ruka a tak jsem zvedl pohled, abych se střetl se zelenýma očima mého týmového spolujezdce.

"Díky, ozvala se ruka." Uchopil jsem se za paži a prohmatal ji, aby alespoň přešla bolest.

"Měl by se ti na to někdo kouknout. Trenér tě nešetřil a víš, že si jí měl mít v klidu." Podívá se na mě a já přikývnu na souhlas. I přes to všechno jsem neměl možnost mít ruku v klidu.

Přistoupí k nám novináři a já jsem nucen odpovídat na jejich otázky, ale patří to k tomu. Je to pocta dostat se do televize tím, že něco dokážete.

***

Znovu si promnu ruku, "Opravdu bych si s tím měl někam zajít," pomyslím si, když mě trenér vysadí u domu. Ještě, že po mně nechtěl, abych jel zpátky domů na kole. Mám radost z medaile, která mi visí na krku.

Richardson si přišel na penalizaci a ještě si vydělal za ten nedovolený zákrok. Dobře mu tak, měl bojovat, ne se mě snažit vyřadit ze hry.

"Dane! Ahoj." Ozvalo se za ním. Otočil se, aby spatřil Adriána, jak k němu přichází s úsměvem.

"Adriáne? Co ty tady? Doufal jsem, že už tě nikdy neuvidím." Ušklíbnul jsem se, ale nemyslel jsem to zle. Přece mu nedám najevo, že se mi líbí. "Jak vůbec víš, kde bydlím?" Zeptal jsem se, když mi došlo, že svojí adresu jsem mu neříkal.

"Máme evidenci pacientů." Ušklíbnul se zase on na mě. "A co tady dělám? Jen jsem šel kolem a vidím tě, jak vystupuješ z auta, tak si říkám, pozdravím ho a zeptám se, jak se daří."

"Aha. Chceš jít dovnitř?" Pokynul ke vchodovým dveřím.

"Moc rád, teda jestli ti to nevadí? Nerad bych tě otravoval."

"Mně je to jedno, když už jsi sem šel takovou cestu tak klidně pojď. Slavit nikam nejdu. Jen mi musíš dát chvilku, abych ze sebe mohl smýt ten pot."

"Rád, díky." A tak se vydali k Danovi do bytu. Adrián se mezi dveřmi zarazil.

"Opravdu ti to nebude vadit? Nerad bych ti narušoval soukromí." Podotkl rozpačitě.

"Budeš moje první návštěva tady v tomhle bytě." Ušklíbl se Daniel a vešel do obýváku, kde rychle sklidil ze stolu pánský porno časopis doufaje, že si ho Adrián nevšimne. Ten se jen pobaveně usmál, ale raději nic neříkal.

"Klidně si tady šmejdi jak chceš, nemám tady nic, co by se nemohlo ztratit, já jdu ze sebe tohle shodit." Adrián přikývl a posadil se na gauč. Daniel to tady měl pěkné a uklizené, vše mělo své místo. To u něj doma to vypadalo jako po výbuchu.

"Kdybys chtěl něco k pití tak v lednici je džus i minerálka, skleničky jsou v polici." Nakoukl do obýváku Dan. Poté už jen Adrián slyšel bouchnutí koupelnových dveří.

Postavil se, aby si prohlédl sbírku Danielových knih, která nebyla zrovna malá. V knihovně byly všechny možné druhy stylů literatury a spisovatelů. Zajímavé.

Vytáhl si Shakespeara, ale zaujalo ho, že za knihami něco bylo. Vytáhl ještě dvě knihy a poté natáhl ruku, aby mohl vyndat několik gay časopisů. Uculil se. Pěkná schovka a zajímavá sbírka. Takže Daniel je gay?

"Co to děláš?" ozvalo se mu za zády a on sebou polekaně trhnul.

"N-nic…"

"A kdo ti dovolil hrabat se mi ve věcech?" Adrián se otočil na rozzlobeného Dana.

"Promiň, nechtěl jsem nějak pátrat nebo tak, ale zaujal mě ten Shakespeare a poté ta slušná hromádka co za ním máš." Řekl jsem pravdu, nebudu mu lhát.

"Máš s tím nějaký problém?" zeptal se mě opatrně, ale zároveň bojovně.

"Ehm, ne, je to tvoje věc." Položil jsem časopisy zpět a vrátil i knihy tam, kde jsem si je půjčil.

"Fajn." Zdálo se mi to nebo byl nějaký odměřený?

"Asi bych měl jít. Zřejmě to nebyl dobrý nápad."

Daniel si povzdechl. "Tak jsem to nemyslel, promiň. Moc lidí, kteří by to vzali takhle s klidem, není. Omlouvám se, nechtěl jsem být hnusný. Vlastně jsem ti chtěl poděkovat ještě jednou za tu nemocnici." Roztržitě si prohrábnul mokré vlasy, až se kapičky vody rozstříkly po blízkém okolí.

Adrián se usmál. "To nemáš vůbec za co. Vlastně s homosexualitou jeden problém mám."

"Jakej?"

"No… Mohl bych se počítat mezi ně, ale to je tak všechno." Daniel se zakuckal, protože zrovna pil. Adrián k němu přiskočil a jako vyškolený zdravotník mu dal pořádnou herdu do zad.

"Díky." Skuhral Dan.

"V pořádku. Koukal jsem, že máš sbírku těchhle encyklopedií," Adrián ukázal na knihy, které ho zaujaly. "Asi bys mi nepůjčil Člověka, že?"

"Když mi slíbíš, že jí vrátíš, tahle knihovna je můj život. Na knížky jsem jako pes."

Dan se natáhl pro Člověka, když však knihu sundával z výšky, povolila mu poraněná ruka. Sykl bolestí.

"Co máš s tou rukou?" Zeptal se se zájmem Adrián a zpozoroval ten tik, který na něm viděl, pořád si na poraněnou ruku sahal a mnul ji.

"Ale nic." Snažil se to Daniel zamluvit. V Adriánovi se však lékař nezapřel.

"Ukaž mi to, podívám se na ní."

"Ne, to je dobrý, vážně." Daniel se z toho snažil vykroutit, ale Adrián byl nekompromisní.

"Ne, kouknu se na to. Co, když v tom máš zánět? Už nechceš závodit nebo co? Musel bys na operaci."

A tak si Dan povzdechl a nechal si svléknout triko. Adrián zkoumavě prohlížel funkci kloubu a kroutil ho do všech směrů, až Daniel bolestí zacukal.

"Měl by sis s tím zajít k odborníkovi, nejsem ortoped, ale tohle je zvláštní, bylo to jen pohmožděné, když tě pouštěli z nemocnice. Nedělal jsi v poslední době něco, při čem by tě to bolelo?"

"Ne, ale dnes na závodech na mě jeden závodník udělal dost nebezpečnej manévr, nevěnoval jsem tomu pozornost, ale bolestivě mi v tom křuplo."

"Můžu ti to zkusit srovnat. Pokud v tom není zánět, potřebuje to jen pořádně protáhnout. Počítám s tím, že jsi jí moc nešetřil kvůli závodům… Jestli v tom je zánět tak ti to neublíží."

"A jestli není?"

"Hm, tak to potom budeš muset k doktorovi na snímky."

"Dobře, sice se mi to nehodí, ale mohl bych si to nechat zkusit srovnat od tebe. Budu ti jako lékařovi důvěřovat."

"Tak jo… Ehm.. Máš tady postel? Na gauči se to bude dělat dost blbě."

"Nemám ponětí o tom, co na mně chceš zkoušet, ale postel bych měl. Nejsem netopýr, abych spal hlavou dolů zavěšen na garnyži."

Adrián se začal smát, ale následoval pobaveného Dana do chodby, kde šli doprava, kde se nacházela ložnice. No ložnice. Dvě stěny v obložení knih a jedna s vestavěnou skříní, postel byla velká tak pro tři lidi. Pobaveně se kouknul na Dana.

"No co, mám rád pohodlí." Pokrčil rameny. "Tak jak mě chceš?" Adriánovi vylétlo obočí směrem nahoru. Ale raději to nekomentoval.

"Lehni si na břicho." Daniel ho poslechl bez větších problémů. Odložil na stranu tričko a lehl si. Adrián si k němu přisedl, ale nebylo to ono.

"No, ehm, bude ti vadit, když tě zasednu?"

Daniel se otočil na lokti. "Prosím?"

"Neboj se, potřebuju mít jen lepší přístup."

"Ok." Dan se zase otočil a otočil hlavu na stranu. Adrián se přes něj přehoupl, ale nejdřív si vytáhl kalhoty, protože mu nebezpečně padaly a on nestál o jejich prasknutí. Dosedl do oblouku mezi hýždě a stehna.

Nahnul se a chytil Dana za rameno, druhou rukou ho přitlačil za lopatku do postele, aby měl pevný stisk a Dan se nehnul nějakým blbým směrem.

"Až ti řeknu, tak si pořádně vydechni." Daniel pouze kývnul na souhlas a odvrátil hlavu na druhou stranu.

"Výborně, takže… teď!" Daniel vypustil vzduch z plic, ale vzápětí po něm zalapal bolestí, která mu vystřelila do paže, když s ní Adrián škubnul takovým způsobem, že cítil, jak se mu klouby o sebe otírají. Do očí mu vyhrkly slzy a on poníženě zabořil obličej do polštáře, protože si uvědomil, jak vykřikl. Jako nějaká holka.

Cítil, jak se nad ním Adrián naklonil a cukl sebou, když se mu o ucho otřel teplý vzduch. "Jsi v pořádku?" Zeptal se s obavou v hlase. Zavrtěl němě hlavou. Chtěl, aby odešel, chtěl být sám a vyžrat si to ponížení. Ale věděl, že mu bude muset čelit tváří v tvář.

"Za chvíli to přejde, uvidíš, jen to potřebuje trošku protáhnout." Ucho mu znovu ovanul smyslný dech. Po páteři mu přejela teplá ruka a sjela až k okraji jeho kalhot. Druhá byla pohodlně usazená na poodhaleném boku. Věděl, že tohle by se asi dít nemělo. Pohnul rukou a skousl si ret, když mu jí projela bolest, která ale záhy mizela. Překvapeně otevřel oči. Nadzvedl se a Adrián pochopil, že by měl slézt dolů. Daniel si v ten moment uvědomil, že ho něco celou dobu, co ho Adrián hladil po zádech, tlačilo mezi půlkami. Ihned jak ho Adrián uvolnil ze sevření svých boků se zvedl do sedu a překvapeně protáhnul ruku, která už ho vůbec nebolela.

"Jaks to udělal?" Zeptal se překvapeně. Adrián se nepohodlně zavrtěl, ale potom se uculil.

"Říkal jsem ti, že jsem studovaný lékař ne? Vím o kloubech hodně věcí. Kdybych si nebyl jistý tak to nedělám. Jsem rád, že to povolilo."

"Ano, no, , děkuji." Pousmál se rozpačitě Daniel. "Co jsem dlužen?"

Adrián se zazubil. "Raději nic."

"Nemůžeš mi přece zpravit ruku a nic nechtít?"

"Tak fajn, řekl sis o to sám. Chci polibek."
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 katka katka | 3. července 2012 v 17:37 | Reagovat

moc hezké už se těším na další díl

2 keishatko keishatko | Web | 4. července 2012 v 12:56 | Reagovat

pekne takto na rovinu? to sa mi páči :D

3 majuar majuar | Web | 31. ledna 2013 v 17:17 | Reagovat

Nějakou záhadou jsem na tenhle blog narazila a asi vím, co budu dělat během nadcházejícího víkendu :D Plánuju přečíst všechno, co mě byť jen minimálně zaujme. Tohle se jeví hodně dobře, děkuju :)

4 Karin Karin | 27. ledna 2014 v 22:40 | Reagovat

Adrian je nějak rychlej. :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama