1. Kapitola Cyk

14. května 2012 v 20:18 | you-kNow-Who |  Cyklista
Beta: Mik

1.


Dusné léto, nic pro jízdu na kole, všichni trávili svůj volný čas někde u vody a nic je netrápilo. Sem tam se na nebi objevil nějaký mráček, ale sluneční paprsky ho v momentě zahnaly. Na konci cyklistické stezky se objevil osamělý cyklista. Z čela mu stékal pot do očí. Nebylo divu, byl to už jeho dvaapadesátý kilometr dnes.

"Danieli, přidej! Táhneš se jak slimejš, takhle ty závody nevyhrajeme!" Ozve se mu ve sluchátku hlas jeho trenéra.

"Tobě se to řekne ty nadutče! Sedíš si v klídku doma u bazénu a mě sleduješ podle GPS lokátoru v notebooku." Pomyslí si Daniel, ale i přesto přidá. Ten závod chce vyhrát za každou cenu. Chce dokázat, že na to má. Mrkne na hodinky. "Hm, zase měl pravdu."

Sjede z cyklotrasy na hlavní silnici. Nevšimne si auta řítícího se ze zatáčky. Uvědomí si skřípění brzd a tak se pokusí to strhnout do příkopu. Zaskučí bolestí, když sjede nohou po rozehřátém asfaltu. Kolo letí před něj a on otřesen zůstává ležet na zemi. Uvědomí si bodavou bolest v ruce.

"Hej! Jsi v pohodě? Do háje, nenapadlo mě, že by tady mohl někdo v tuhle hodinu a při téhle teplotě jezdit na kole! Chceš si uhnat úpal?" Řidič auta k němu přidřepne a pomůže mu se posadit. Daniel si prohlíží svojí odřenou, no spíše z kůže staženou nohu.

"Je to normální silnice! Může si tady jezdit, kdo chce. Já zas nepočítal s tím, že mě srazí nějaký prase!" Zaskučí Dan, když se pokusí hýbnout prsty.

"Můžu?" Řidič se k němu skloní a vezme mu poraněnou ruku do svých. Až teď si ho Daniel pořádně prohlédne. Delší tmavé vlasy zapletené do dredů sepnuté do copu, výrazné tetování na obou předloktích, zelené oči, sportovní postava a jemné ruce.

"Myslím, že to zlomené nebude, ale chtělo by to rentgen. Nedokážu to s určitostí odhadnout."

"A to jsi kdo? Vědma?"

Neznámý se zasměje, ale pokývá hlavou. "Ne, jsem řidič od záchranky. První pomoc bych měl zvládat na jedničku, jelikož jsem skládal zkoušky z všeobecného lékařství. Jsem Adrián." Podává mu ruku, ale uvědomí si, že jí má zraněnou a tak jí stáhne.

"Daniel."

"Ta noha by se měla vydesinfikovat." Zvedl se a odešel do auta.

Daniel ho překvapeně sleduje, jak z auta vytahuje lékárničku a lahev vody. Hbité ruce a kupodivu opravdu zkušeně mu nohu nejdříve opláchnou vodou a poté nastříkají septonexem. Trhne sebou, když se septonex dostane do kontaktu s kůží.

"No jo, vy cyklisti nikdy nic nevydržíte." Culí se Adrián. Daniela to naštve. Ublíženě se zvedne ze země.

"Tak sorry, že jsem to auto neřídil já." Odbude ho a začne zkoumat svoje kolo, aby zjistil, jakou újmu utrpělo. Naštěstí shledá, že je snad v pořádku. V kapse od batohu se mu rozezvoní telefon. Sáhne po něm.

"Ano?"

"Danieli?! To si snad děláš srandu, že si dáváš pauzu!" Rozkřičí se na něj trenér.

"Já za to nemůžu, srazilo mě auto. Zrovna se sbírám ze země."

"Cože?? Stalo se ti něco? Jestli jo, tak mě tvoje matka zabije."

"Buď v klidu. Nic mi snad není, ale potřebuju na rentgen s rukou."

"Takže nic ti není jo? Hele, kousek od tebe je nemocnice. Nemůže tě tam ten borec hodit? Zajedu tam za tebou."

"Nevím, budu končit, sejdeme se tam." Daniel nečeká na odpověď a zaklapne telefon. Sebere svoje věci a zkusí sednout na kolo.

"Hej! Počkej, neblbni, vezmu tě do nemocnice, nemůžeš jet, nevíš, co s tím máš!" Zastavuje ho Adrián.

"Zvládnu to."

"Dane, počkej." Adrián ho zoufale chytí za zraněnou ruku, ale ihned ho pustí, když uvidí bolestivý výraz v Danielovo obličeji.

"Promiň, omlouvám se. Nechtěl jsem. Ani jsem tě nechtěl srazit, ale trénuju na řízení a opravdu mě nenapadlo, že tady bude cyklista."

"Nemůžeme na to celé jen zapomenout a jít každý svou cestou?"

"Mám cestu do nemocnice… Rád bych tě tam hodil. A protlačil bych tě na rentgen. Touhle dobou tam bude spousta lidí."

Daniel si ho chvíli nerozhodně prohlížel, než kývl na souhlas. To už ale Adrián rozebíral jeho kolo a soukal ho na zadní sedadlo, protože kufr snesl tak tři nákupní tašky.

Daniel se posadil na sedadlo spolujezdce a trpělivě počkal, než se k němu připojí i Adrián.

"Pokus se jet prosím tak, abych byl v jednom kuse." Ušklíbl se. Adrián si jen povzdychl a pomalu vyjel k nemocnici.

***

"Pan Vlček?"

"Tady." Daniel se zvedl z lavičky před chirurgickou ambulancí a vešel do ordinace.

"Tak, zlomené to nemáte, ale chce to stáhnout a vzhledem k vašemu sportu bych si dal pár dní klid, než otok a bolest ustoupí. Je to jen pohmožděné. A tu nohu vám sestřička vyčistí a vydesinfikuje ještě jednou, i když vaše prvotní ošetření bylo bravurní, přeci nechceme něco zanedbat." Usmál se lékař a pokynul sestřičce. Ta se ho ujala a odvedla ho do vedlejší místnosti.
"Ty kraťasy si sundejte." Daniel poslechnul a posadil se na lehátko. Sestra si připravila pinzetu a jala se vytahovat zbytky silnice z Danielovy nohy. Daniel byl rád, že to není žádná mladičká sestřička, protože by mu tady dělala návrhy, jak to vždycky dělaly.

Poté co byla s prací hotova vzala obvaz a zafačovala mu koleno, kde byla odřenina nejhlubší a hrozilo, že by se tam dostala infekce.

"Tak hotovo mladý muži. Tu ruku si ledujte, jak vám řekl pan doktor a za týden přijďte na kontrolu." Usmála se na něj mile a odešla z místnosti. Daniel si nasadil kraťasy a vypajdal ven.

"Dane! Tady jsi! Bože ten tě zrasil. Nějaké zlomeniny?" Hlas jeho trenéra by poznal kdykoliv a tak se otočil.

"Zlomené ne, ale naražené zápěstí, musím si dát na týden pauzu, abych si to nezhoršil. A pak se tady musím ukázat."

"Tak aspoň, že tak. Rotoped zvládneme i bez rukou viď?"

Daniel přikývnul.

"A kde máš kolo?" zeptal se zvědavě trenér. Daniel se plácnul do čela.

"Sakra. U toho týpka v autě. Ale říkal, že tady pracuje. Zeptám se sestry na recepci."

Ale nebylo třeba, protože Adrián se opíral o zeď před oddělením chirurgie a vedle něj stálo Danielovo kolo i s batohem.

"Něco sis u mě zapomněl."

Daniel:

"Oh, díky, zrovna jsem tě chtěl jít shánět. Díky za svezení a za to protlačení."

"Rádo se stalo. Bylo to to nejmenší, co jsem pro tebe mohl za to sražení udělat." Usmál se Adrián a podal mu ruku. "Rád jsem tě poznal, Danieli. Ať ti vyjdou závody! Nashledanou." Pokýval k mému trenérovi a odešel. Stačil jsem jen přikývnout a už jsem viděl jeho záda.

Trenér mi vzal kolo a mně nezbylo než se za ním vydat.

Když jsem později toho dne ležel v posteli, uvědomil jsem si, že se mi Adrián líbil. A to jeho tetování. A ty dredy. Normálně se mi tenhle styl moc nelíbil, ale k němu jakoby to pasovalo. Byl krásný. Škoda, že jsme neměli více času. Možná bych ho požádal o číslo. A co teprve řekne moje mamina na tu odřeninu. Nesnášela, když jsem ze svého koníčku vyšel byť jakkoliv zraněný.

Z přemýšlení mě vytrhla únava, když donutila mé tělo zklidnit organismus a já usnul klidným spánkem.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ariwa Ariwa | Web | 17. května 2012 v 11:32 | Reagovat

Nevím jak to dělám, ale narazila jsem na tebe. Sakra.. ^^. Sama víš, že cyklista je moje prokleté potěšení a na všechny budoucí cykli se budu výslovně těšit.

2 Ariwa Ariwa | Web | 17. května 2012 v 11:33 | Reagovat

[1]: Ou.. ta češtinka ^^"

3 keishatko keishatko | Web | 4. července 2012 v 12:48 | Reagovat

jéééj to začína skvele, hneď sa pustím do ďalšieho dielu :D

4 Karin Karin | 27. ledna 2014 v 22:32 | Reagovat

Pěkný jdu číst dál. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama