1. Kapitola BoZ

15. května 2012 v 20:08 | you-kNow-Who |  BoZ
!!!UPOZORNĚNÍ!!!

Pro všechny začínající čtenáře - Povídka nebyla dokončena podle plánu. Dokončení způsobem, ke kterému se třeba doberete, je z čistě zoufalých důvodů. Povídka nedostala to, co by měla od svého autora dostat a spíš autora trápila. Takže to berte jako fakt!

1. Kapitola


Vysoký, robustní chlapec se zachumlal více do své šály. Zima o sobě dávala vědět každým dnem více, snad aby se lidé na její vlezlý příchod připravili. Taška na jeho rameni se zhoupla proti pohybu těla, když přeskočil zakalenou louži přes celý chodník. Sychravé počasí neměl nikdy rád, proto odbočil do své oblíbené kavárny, poctít svůj žaludek příjemně teplým nápojem. Posadil se ke stolku v rohu, ze kterého mohl vidět všechny nově příchozí, aniž by se musel otáčet. Číšník k němu přistoupil s úsměvem, ještě ho tu neviděl, majitel nejspíš najal nové lidi. Poděkuje za nápojový lístek, který mu byl donesen, a s úsměvem se do něj začte. Věděl, že si stejně dá jako obvykle, ale byla to už taková tradice, nabídku otevřít a alespoň prolétnout pohledem.


"Máte vybráno?" příjemný hlas číšníka ho vytrhne ze zaujetí, stočí k němu svůj smaragdově zelený pohled.


"Dám si Latté, děkuji." přimhouří oči, podívá se z okna, v duchu znechuceně zasténá, mračna, která celé dopoledne zastiňovala slunce, se konečně podle předpovědí rozpršela.


Při náhlém otevření dveří, kdy se do kavárny vrhne banda studentů z místní univerzity, ho donutí zvednout hlavu od rozečteného časopisu, aby se podíval na příchozí. Lehce se ošije, není mu dvakrát příjemná jejich společnost, už se jej natrápili dost.


"Kluci, podívejte se, co tady máme za společnost." Skupinka mladíků jeho věku se stočí jeho směrem, aby ho najednou propálilo pět zvědavých pohledů.


Prsty pevně obemknou hrnek s nápojem. Doufal, že by si ho mohli nevšimnout a on by mohl nenápadně zmizet, ale mýlil se, tihle měli oči na stopkách jako hlemýždi.


"Copak tady děláš, Vítečku? Zaháníš ty svoje melancholické myšlenky? Nebo si je naopak navozuješ?"


"Toto je veřejné místo, co tady dělám, vám může být úplně jedno, Kazimírku." Až moc sebevědomě se ušklíbne nad zrudlými tvářemi jeho trýznitele. Od začátku, co začal chodit na univerzitu, mu nedali pokoj, myslí si, že je to tím, že nemá tak atletickou postavu jako ostatní. Rád jí a nějaké to kilo navíc, rozhodně má. Občas ho chytnou takové ty stavy, kdy si říká, že přestane jíst, ale nakonec to stejně nikdy nevydrží déle než jeden den. Najednou ho svalnatá ruka drží za límec školní košile..


"Ještě jednou, ještě jednou mi řekneš Kazimírku a přísahám bohu, že ti ten tvůj škodolibý výraz vymlátím z ksichtového slovníku."


"Pánové! Neperte se mi tady! To si běžte raději někam ven, ale tady o to doopravdy nestojím." Starší podsaditá žena, manželka majitele, se vedle nich objeví jako pára v hrnci. Kazímír si Vítka ještě jednou přeměří pohledem, než ho pustí a odejde si sednout k jejich klasickému stolu, své kumpány věrně za sebou.


Vítek do sebe hodí zbytek kafe, položí peníze na stůl a raději co nejrychleji vypadne ven. Nestojí o žádné problémy. Ne s těmi tupci, kteří si myslí, že jsou páni světa. Ještě za sebou uslyší něco o tucích a nadváze.


Dveře cinknou. Vběhne do náruče deště, který smývá ze silnice špínu města, kéž by to tahle šlo i s jinými věcmi.


Doma za sebou zabouchne dveře, houkne na mámu, že je již její milovaný synáček doma. Otec je opět někde v práci a jistě se vrátí pozdě v noci. Mít otce právníka je jako nemít žádného otce. Potká ho jen někdy, o víkendech, to si potom spolu vyrazí do divadla, protože jeho otec divadlo rád a vyžaduje, aby s ním chodil i on. Vlastně… potom nemůže říct, že by se mu otec nevěnoval, že? Občas ho potká pozdě v noci, když se otec vrací z práce a on jde na záchod.


Taška letící do kouta a kliknutí na myš, aby počítač obnovil svou funkci, jsou první věci, které vždy doma udělá. Dokud za ním matka nepřijde, aby jí šel s něčím pomoci nebo ho nevyžene hlad či jiná lidská potřeba, ze svého pokoje nevytáhne paty. Většinu času projíždí internet, hraje hry a v neposlední řadě si povídá s pár virtuálními kamarády.


*


Projde vraty oddělující pozemek města a školy. Na školním dvoře se srocují skupinky lidí vesele se zdravících a vykládajících si veselé zážitky, které měli přes víkend. Několik jedinců stojí osamoceně, v uších sluchátka nebo roztažené sešity, jak se snaží do hlavy dostat posledních několik informací před testy nebo zkoušeními, které je čeká.


V tichosti mine skupinu, které vévodí Kazimír. Na rádoby vtipné hlášky nereaguje, zachumlá se do své mikiny a snaží se je ignorovat, i když to moc nejde. Ostatní se po nich při tom hluku, který vyvádějí, otáčejí a zvědavě shlíží na toho, koho se snaží urážet.


Jen si čumte, nikdy jste neviděli člověka?


Batoh ho nepříjemně řeže do ramen.


"Hej, tlouštíku! Copak ty se s námi nebavíš?" Karel stojící nejblíže ke Kazimírovi, který Vítka bedlivě sleduje, aniž by tomu někdo věnoval pozornost, se snaží upoutat jeho pozornost a také obdiv celé party dalším ponížením nebohého mladíka.


Čím jsem si toto zasloužil?


Kazimír odhodí nedopalek cigarety, vyfoukne poslední doušek kouře, který mu zůstal v plicích a rozejde se ke škole, bandu věrných ocásků pořád za sebou.


Mine Vítka bez povšimnutí, což mladíka mírně vykolejí.


Dnes žádné připomínky od Kazimíra na jeho vzhled?


Překvapeně se na něj zahledí. Mírně shrbený postoj těla ho překvapí. Kazimír přeci nikdy nechodil skrčený, sebevědomí z něj čpělo do všech světových stran. Dnes je něco jinak, ale on netuší, co. Pokrčí rameny a raději se vydá s ostatními do školy.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mushy Mushy | 15. května 2012 v 22:26 | Reagovat

Tak toto vyzerá naozaj zaujímavo!!! :-)))

2 Karin Karin | 8. února 2014 v 17:36 | Reagovat

Jsem zvědava co se z toho vyklube. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama